Ateliér je můj externí mozek, herna, laboratoř i bublina svobody

Jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka na dětství?
Nejhezčím obdobím pro mě bylo letní koupání s širokou rodinou. Tatínek s dědečkem chytali ryby, maminka, babička a tety vytáhly sto a jeden druh občerstvení a já a moje sestřenice a bratranci jsme si hráli ve vodě tak dlouho, dokud jsme neměli na prstech varhánky. Cvrkání cvrčků, proužkované plavky, snaha nedotknout se žabinců ve vodě a ukořistit nafukovací lehátko – ten pocit, že v létě víc „žiji“, mi zůstal dodnes. 

Kdo vás inspiroval k tomu, co děláte?
V dětství jsem díky mamince odebírala časopis „Malíři: život, inspirace a dílo“, díky kterému ve mně vyklíčilo semínko zájmu o malbu a její různé podoby, ačkoli mě zpětně trápí, že se v něm neobjevila snad ani jedna jediná žena. Už tehdy jsem inklinovala spíše k jednoduchosti v tvarech a abstrakci – zajímala jsem se o malířskou skupinu tzv. nabistů, mezi které patřili například Cézanne, Matisse či Kandinskij. Později jsem jako šestnáctiletá v knihkupectví náhodně listovala knihou Vitamin P: New Perspectives in Painting, v níž jsem narazila na abstraktní, velkoplošnou, nástěnnou a pro mě velmi evokativní malbu Kathariny Grosse, která ve mně vzbudila naléhavou touhu jít malbu studovat. Šlo o velmi důležitý, ale iracionální okamžik – do té doby jsem si myslela, že se budu hlásit na medicínu.  

Vlastně si myslím, že největší vliv na mě měli mí rodiče. Snažili se mě i bratra vést k tomu, abychom v životě nehledali jen pragmatické vydělávání peněz a kariéru, ale spíše naplnění tužeb našich duší. To mi ale maminka prozradila až o mnoho let později.

Vzpomínáte si na nějakou událost, jež formovala váš vztah k umění a designu?
Bylo jich víc – v jedenácti letech výlet s maminkou do Paříže a tamních galerií, později každoroční návštěvy benátských bienále, stejně jako práce v knihkupectví Ex Libris, které je součástí Slovenské národní galerie. Tam jsem ve volném čase prolistovala snad každou obrazovou publikaci. 

Proč jsou pro vás důležité barvy a tvary?
Barvy dokáží říci mnohé, co se nedá vtěsnat do slov. Jsou manifestem světla, jsou něčím efemérním, ale zároveň jsou dostatečně silné na to, aby působily na naši fyziologii. Dokáží zrychlit tep, posílit apetit, uklidnit, ale i vyvolat úzkost. Je pro mě fascinující, že jsou nadmíru subjektivní a osobní – nikdy se nedozvím, jestli je modrá, kterou vidím já, stejná jako ta, kterou vnímáte vy. Nesou v sobě obrovské množství konotací, kulturních významů, ale i osobních vzpomínek, které jsou často nevědomé. Mně samotné někdy trvá měsíce, než rozlousknu, proč na mě některá barva působí.  

Jak se vaše tvorba změnila za posledních deset let? 
Před deseti lety jsem právě absolvovala školu, byla jsem plná očekávání, radosti i obav, co mi život po studiu přinese. Od té doby jsem se zbavila existenciální úzkosti při každém jednotlivém obrazu – už vím, že nemusí být mým nejlepším dílem. Naučila jsem se větší lehkosti, větší svobodě i technické zručnosti. Zároveň jsem ztratila určitou hravost naivity, která s nezkušeností souvisí. Vnímám samozřejmě i obrovské rezervy, které jsou příležitostí posouvat se v tvorbě dál. 

Co pro vás v rámci kariéry byla největší výzva?
Největší výzvou pro mě bylo začít a vytrvat ve víře v samu sebe. Vyrovnat se s tím, kým jako malířka jsem a že je v pořádku zůstat sama sebou. Akceptovat, že nejsem tak ambiciózní, jak jsem se kdysi domnívala, a že kariéra není mou prioritou; sebenaplnění ano. 

Věnujete se pouze volnému umění, nebo i produktovému designu?
Mám za sebou širokou škálu přesahů do produktového designu – mini kolekci pro značku Nehera, zubní kartáčky pro Curaprox, puzzle Puclepucle, limitované obaly kosmetiky Mylo, vodítka pro psy Lebeddie, obaly na mobily Mymame, návrhy na velkoplošné mozaiky či koberce pro Medena studio… 

Co je nejlepší na tom být malířka a co naopak nejhorší?
Nejlepší je svoboda a hravost, prostý fakt, že mě to stále neskutečně baví. Nejhorší je stěhování ateliéru a účetnictví. 

Čím je pro vás váš ateliér?
Ateliér je pro mě můj externí mozek, moje herna, laboratoř, bezpečné útočiště, bublina svobody. Je to místo, které je intimní, ale zároveň se v něm při rozhovoru s návštěvníky otvírám. Touha po lidské přítomnosti mě po skončení pandemie přivedla k pravidelné organizaci tzv. „otevřeného ateliéru“ – mini události, při níž u sebe vítám návštěvníky, neformálně jim představuji svou právě dokončenou, ale i rozpracovanou tvorbu v jejím přirozeném prostředí a častokrát se v interakci s hosty dozvídám o své práci něco nového.

Jaké kulturní dílo vás naposledy dojalo k slzám?
Koncerty Caroline Polachek a Zabiť Františka na festivalu Pohoda – jeden svou živelnou krásou, druhý ohromně zranitelnou lidskostí. Kniha Tomorrow, tomorrow, tomorrow svým zobrazením přátelství, seriál Fleabag, pohybově-taneční divadlo Veľký nádych, filmy Zone of Interest a Everything Everywhere All at Once. Dojímání se nad kulturou je mé druhé nejoblíbenější, hned po dojímání se nad mou rodinou (smích). 

Kdy jste měla naposledy pocit, že jste uspěla?
Soukromě, když vidím, jak spolu interagují moje dcera (4,5 roku) a syn (4 měsíce). Jako malířka je to vždy právě po „otevřeném ateliéru“ – v tu chvíli opravdu cítím, že má moje práce smysl.