Nacházet potenciál v nečekaném

Margate je malé přímořské městečko na jihovýchodě Anglie. Bývalo lázeňskou destinací, vyhlášenou pro koupele ve slané mořské vodě. Tato tradice byla dávno zapomenutá. Až do chvíle, kdy zde Dom Bridges založil inovativní kosmetickou značku Hæckels, jejíž hlavní ingrediencí jsou mořské řasy. Nacházet potenciál tam, kde by ho lidé nehledali, definuje podstatu povahy Doma Bridgese. Většinu svého profesního života strávil v pozici úspěšného reklamního režiséra. V rozhovoru jsme si povídali i o okamžiku, který spustil řadu kroků vedoucích nakonec až k novému životu v Margete. Mluvili jsme také o tom, co ho drží nad vodou, když je mu těžko, jak používá svou představivost pro vývoj nových produktů a jak se jeho životní filozofie promítá do osobního života – nedávno adoptovali do rodiny druhé dítě.   

Co vás motivuje k tomu jít dál ve chvílích, kdy se na vás všechno řítí?

Někdy mě přepadne pocit samoty. Pak se ale rozhlédnu a vidím lidi, kteří tu pracují. Cítím za ně zodpovědnost, stejně tak za rodinu, za děti. A cítím zodpovědnost za čas, který jsem tomu do této chvíle věnoval. Během studií jsem býval jiný. Pokud jsem nebyl spokojený s výsledkem, tak jsem to celé roztrhal a začal nanovo, i kdyby to bylo třeba dva dny před odevzdáním. Nebo když mě někdo okopíroval, tak jsem svou práci zničil a zůstal jsem vzhůru přes noc, abych vytvořil něco ještě lepšího. S Hæckels to cítím jinak. Představuje tolik času, energie, lásky a dalších vrstev, které si i lidé s našimi produkty spojují. Nejde o masy, ale jsou prostě lidé, kteří se na to, co tvoříme, spoléhají. A to pro mě hodně znamená, to je to, co mě motivuje. Zrovna dnes ráno po probuzení jsem si na tuhle otázku odpovídal…

Cítíte to tak, že to, že od vás někdo kopíruje, je určité téma vašeho života?

Svým způsobem ano. Poslední práce, kterou jsem odevzdal na umělecké akademii byla účtenka. Dal jsem ji přednášejícímu, který vedl mou třídu. Viděl jsem, že se všichni učili ode mě víc než od něj. Vím, že to zní neuctivě, ale prostě jsem to tak cítil. Mí tři přátelé a já jsme chodívali na jinou akademii, kde hodiny vedl jiný pedagog. Byl vyhlášený a opravdu jsme se od něj hodně naučili. V porovnání s jinými studenty jsme byli takoví ninjové designu. Cokoli jsme vytvořili na tabulích, jakoukoli knihu jsme položili na stůl, cokoli jsme nechali v temné komoře, tak se za chvíli stalo trendem. Nakonec jsme radši studovali z domova, abychom dali ostatním prostor realizovat vlastní styl. Bylo to zvláštní období. Dokonce jsme nechávali zapnuté kamery na stolech, abychom druhý den viděli, kde se našimi materiály procházel. V tu dobu jsem to necítil tak, že jsem někdo, kdo by měl být v pozici, že bude vést studenty. Nebyla to moje práce. Dnes dávám víc. Znalosti, čas, know-how. Ale taky vím, že někde musí vést hranice. Hæckels není part-time záležitost, takový boční kšeftík. Je to moje hlavní činnost. Kdyby se to nevyvedlo, jsem si téměř jistý, že bych si našel něco jiného, ale teď je to to hlavní, co dělám a úplně mě to pohltilo. A to vyžaduje určitou úroveň ochrany. Zpočátku chodili lidé do obchodu, fotografovali a i celý výrobní proces byl hodně veřejný. Vařič i pánve byly v zadní části a lidé, kteří si to všechno fotili, to prostě nebylo dobré. Dneska už jsem opatrnější, i kvůli respektu vůči lidem, kteří zde pracují. Není to tak, že by se probouzelo mé staré já z vysokoškolských dob, ale když vidím ty objednávky, které putují k našim konkurentům, je mi jasné, že se snaží získat naše unikátní know-how. Je směšné, jak se snaží získat receptury našich produktů, ale své zákaznické komunitě nedávají nic zpět. Když jim napíše někdo kvůli tomu, že jejich balzám na rty způsobil reakci, ani neodpoví. Ale to je vlastně náš úspěch. Zkrátka, musel jsem najít rovnováhu mezi tím, abychom dávali, kolik jen je možné, ale abychom současně ochránili, co jsme vybudovali. Chci, aby firma přetrvala. A je to opravdu těžké.

Jak se přesně vyrovnáváte s tím, kdy se velké korporace snaží zkopírovat řešení menších značek?

Prostě musíme jít pořád dál, běžet, jak rychle dovedeme a vypouštět ven všechno, co můžeme. Nemyslím tím jen produkty, ale i to, o čem přemýšlíme, na čem pracujeme a tak dále. Potřebujeme tohle všechno udělat předtím, než dojdou finanční zdroje. Třeba naše kaše komunitní sauna je dobrý příklad. Vytvářet věci, které mají smysl a mají podstatně větší dopad než jen naši finanční stabilitu. Investujeme do spousty věcí, které se nemusí nutně přetavit v zisk. Každý, kdo mě trochu zná, vám řekne, že jsem ta nejhorší osoba, pokud jde o peníze. Mám ale rád změnu a baví mě sledovat, kam až daleko dovedeme zajít s nápadem. Děláme hodně experimentů, věcí, které třeba vůbec nemusí fungovat. Je to taková trochu „Silicon Valley mentalita“. Ze všeho se můžete něco naučit, pokud současně transparentně komunikujete k zákazníkům. Tak získáváte náskok. Jednou mi někdo v obchodě řekl: „Očividně nemáte potuchy o tom, co děláte, ale je to součást vašeho kouzla.“ A to se mi docela líbí. Mám nápady, ale v něčích očích nejsem schopný je proměnit v realitu.

Hæckels House v Margate tvoří třípatrová budova. V přízemí je prodejní prostor a místnost pro kosmetické ošetření. Další patra jsou rovněž určena k relaxaci. Vitríny pochází z Muzea přírodní historie v Londýně.

Co odrazuje investory od toho, aby podpořili některý z těchto nápadů, které mají i finanční potenciál?

Investoři obvykle chtějí důkaz, že nápad funguje. Takže když jde o něco úplně nového, je těžké to podložit daty. Často se stává, že důvěru investorů nezískají lidé, kteří jsou inovativní či kreativní, ale jsou to zatraceně dobří trhovci. Umí to přifouknout: „Rychle do toho vstupte, protože to bude růst bla bla bla…“ A ono to opravdu roste a roste a stojí to pořád tolik peněz, až nakonec dojdou. Někdy vznikne produkt, ale většinou jde o on-line struktury. To, co děláme my, je těžké zařadit, nikdo jiný to takhle nedělá, proto je obtížné investory přesvědčit.

Co je u Hæckels tak zásadně jinak?

Ve zkratce ze širší perspektivy, snažíme se replikovat ideu, že výsledek se výrazně liší podle toho, co je k dispozici v dané lokalitě. Většina značek, obzvlášť v kosmetickém průmyslu, funguje tak, že shromáždí ingredience, ty smíchá a dá jim formu v podobě brandu. My ale existujeme díky tomu, co je okolo nás. Nasedneme na naše legrační elektrické kolo, sjedeme k pláži, vezmeme nůžky, sesbíráme mořské řasy, ty dáme do kbelíku a jedeme zpátky do laboratoře. Podle mě jsme jedni z mála, ne-li dokonce jediní, kdo má takhle silný vztah k hlavní ingredienci. Náš způsob práce je v podstatě až zemědělský. Kdo by dnes investoval do zemědělství? Dneska všichni chodí do supermarketu. Už ani naše děti neučíme, jak si vypěstovat třeba rajče. Systém chce, abychom byli všichni co nejdál od těchto procesů, protože pak je celá ekonomika v pohybu. Kdybychom věděli, jak obdělat půdu a využívat zdroje kolem nás, ekonomika by zkolabovala. Lidé by říkali: „Nepotřebuji, abyste mi dováželi jídlo, umím si vypěstovat vlastní. Nemusím kupovat vaši elektřinu, vyrobím si ji sám.“ A tak dále. Soběstačnost je jedna z věcí, do kterých chceme investovat. Například náš projekt v Japonsku. Je jen tolik základního materiálu v podobě mořských řas, který stačí na výrobu 2000 kusů mýdel ročně. Je to opravdu skvělý produkt, ale prostě tohle je maximum, co je možné vyrobit. Kdybychom jich chtěli víc, tak bychom museli investovat a pěstovat vlastní řasy. Z pohledu investora je návratnost takové investice nula. Nedává to moc smysl, pokud ovšem nejste pro experiment a jízdu. Není tam žádná záruka ve smyslu, tolik dáte - tolik dostanete. Je to spíš tak, že tohle vložíte a možná budete součástí nejúžasnějších firem na světě. Nemůžu nikomu garantovat jistý výsledek. Někdy lidé říkají: „To je skvělé, počítejte se mnou!“ Pak ale dojde na podpis papírů a oni najednou zmizí. Takže pokračujeme bez větších investic. Pár lidí už ale investovalo menší obnosy peněz. Nejsou zahrnuti do rozhodování, nicméně jsou velmi spolehliví, když je potřebujeme.  

Potřebovali byste víc takových lidí?

Nedávno jsme adoptovali dítě s komplikovanou minulostí a je hodně posedlé tím, co je jeho. Pořád říká: „To je moje, támhleto je moje.“ Já na to: „Ne, to není tvoje, jen jsem to pro tebe koupil.“ A tak to jde pořád dokola. Je docela obtížné u vysvětlit, že nic nevlastníme. Nemám potřebu vlastnit celou firmu, jde mi o to vlastnit objevitelskou část. Mám vizi, že bychom se nesoustředili na pleťovou péči. Bylo by to něco jiného, víc než jen vůně, kosmetika nebo vlasové produkty. Ale ve chvíli, kdy mají lidé vložit 100 000 liber, nebudou hloupí, budou chtít zajímavou část společnosti a současně jim dojde, že všechno je v mé hlavě. Kdybych se tu pár měsíců neobjevil, tam by se všechno prostě vsáklo do země. Můj tým je skvělý, dělají neuvěřitelnou práci, ale nevydrželo by to bez někoho, kdo konstantně drží nohu na plynu a táhne to vpřed. Dokud by Hæckels držel směr a poslání, vstup někoho dalšího by mi nevadil.

Co je zdrojem proudu vašich nápadů? Odkud pramení inspirace?

Zdá se, že mi nápady nedocházejí. Je to posedlost, celý den, každý den. Pořád to cítím stejně, jako když jsem byl na akademii. Je to pro mě snadné, protože kosmetický průmysl jako takový je prostě takový žert. Takže chrlit nápady, které všechny směřují k tomu udělat tohle odvětví důvěryhodné, je pro mě docela snadné. Nápady přicházejí díky snaze rozebrat něco, odhalit. A když to zkombinujete se zodpovědností, není těžké nacházet správné otázky i odpovědi. Začíná to už ve chvíli, kdy sbíráme řasy. Mám to štěstí, že žijeme blízko moře. Pravidelná koupel v moři má ohromně příznivý efekt na pokožku a už ve chvíli, kdy řežeme řasy, přicházím s nimi do interakce, zůstává mi v hlavě a generuje další nápady.  

Má to nějaké důsledky, být pořád plný nápadů?

Musím se jimi zabývat, jinak se dostaví frustrace. Celý proces je intuitivní, což někdy může být nepřesné, ale většinou to funguje. Někdy se bojím, že ztratím o věc zájem, ale množství idejí mě pohání. Když mluvím s vědci, všímám si, že jsou, pokud jde o osobnostní typy, na opačném spektru co do kreativity. Své nápady sdílí, rozebírají je a diskutují o nich. Zdá se mi, že je to tím, že si uvědomují smrtelnost a věci, na kterých pracují, je převyšují tak, že je často nemohou za svého života dokončit. Vidím, jak sdílí své výsledky a proces, získávají feedback, diskutují s lidmi, jsou prostě zapojení a otevření. Podle mě to souvisí s tím, že chtějí dokončit alespoň něco, než tu nebudou. Cítím to stejně. Chci se dostat na tolik pláží a začít všude tam. Samozřejmě by bylo snadné zůstat sedět tady a snažit se prodávat co nejvíc jedné věci. To je pro mě ovšem úplně nudná představa. Moje mysl pořád pracuje na něčem novém a chci to sdílet se světem. Sotva je dokončen jeden produkt, už pomýšlím na něco dalšího. Jak bych mohl přestat objevovat, a ochudit tak svět o něco dalšího, jak nejrychleji to jde? Když vím, že nová verze není lepší jen pro zákazníky, ale i pro planetu, tak prostě běžím dál. Nejsem vědec, to vůbec ne, ale rozumím tomu stylu přemýšlení.

Dom Bridges investuje podle svých slov hodně času a energie do zákaznické péče. Vnímá ji jako jeden z cenných zdrojů pro zpětnou vazbu k produktům a jako nástroj podporovat dialog. Ať už se jedná o otázky týkající se produktů, hledání něčeho specifického nebo prostou reakci, vždy se snaží najít čas na odpověď. Každý projekt vidí v Hæckels jako šanci upozornit na hodnoty, za kterými stojí, jako je zodpovědnost, transparentnost a péče o lidi i planetu. Například po posledních Vánocích shromažďovali vánoční stromky, aby z nich následně vyráběli přírodní vonné svíčky. Aktivita nebyla postavená jen na sbíraní odpadového materiálu, ale se záměrem zažehnout jiný způsob přemýšlení o věcech. Nebo například během akce Black Friday experimentuje Hæckels s nápady, které mají vyjádřit nesouhlas s touto masovou slevovou horečkou. Hæckels v ty dny nabídl barter: zákazník si mohl z obchodu něco odnsét výměnou za něco na oplátku. Smyslem bylo mimo jiné oťukat prostor, zda by soběstačnost bez angažování peněz mohla být cestou.  Pro spoustu lidí to podle Doma Bridgese bylo obtížné nějak uchopit, ale nakonec vznikly zajímavé výměny, například finanční poradenství, vymalování obchodu nebo ubytování v Kanadě. Dodává, že produkty mají cenu přesně takovou, jakou mají mít není důvod zlevňovat a že pokud jsou pro někoho cenově nedostupné, mohl třeba vyčistit pláž od odpadků, které přinesl do Hæckels a mohl si následně vybrat svou odměnu.

Stýská se vám po něčem z období, kdy jste pracoval v reklamě?

Upřímně, po penězích. Vydělávat 12 000 liber za jeden natáčecí den, to bylo příjemné. A taky po bohatých kulturních a jiných zážitcích. Líbilo se mi být toho součástí a snadno jsem si na to zvykl. Na cestování, na bláznivá dobrodružství, skoky z letadla a podobně. Ale v Hæckels vidím smysl a s menší uhlíkovou stopou. Nechybí mi nic než ty peníze. Další rovina je, že s předešlým způsobem života bych nemohl fungovat jako otec. Prostě bych nemohl být s rodinou. Mám rád, když za mnou teď do práce přijde moje žena a děti. Ale myslím, že moje dcera bude nejlepší ženská režisérka. Jasně, o předešlé práci jsem mluvil, setkala se s ní, ale i tak si myslím, že je přirozený talent. Je jí skoro šest, Macovi tři. Je s námi ale zatím jen pár měsíců, protože je adoptovaný.  

Proč jste se rozhodli pro adopci?

Roli sehrálo víc faktorů, ale všechny skončily u otázky: Co je smyslem adopce? Zvláště pokud už jedno vlastní dítě máte? Proč bychom měli na svět přivádět další lidi, když už je tu hodně těch, kteří nemají dobré podmínky k životu? Nakonec jsme to rozhodnutí udělali všichni tři. Pro ženy je něco takového obtížnější, muži nemají silné biologické propojení na prvním místě. Místo abyste stvořili nový život, vezmete do svého života jiné děti, kterým můžete dát prostředí, kde rozkvetou a kterým přerušíte cyklus, do kterého by se jinak dostaly. Kdyby to dělalo víc lidí, měli bychom méně duševních poruch nebo lidí bez domova na ulicích.

Plánujete adoptovat víc dětí?

Zatím nevíme. Kdyby jeho máma měla další děti, dozvěděli bychom se o tom. Je to zatím krátká doba, po kterou s námi je a samozřejmě to není jednoduché.

Jak to před adopcí proběhlo?

Byli jsme otevření pěstounské péči a adopci miminka. Pak nás ale kontaktovali kvůli Macovi, i když byl starší. Statisticky je prokázáno, že s miminky je to snazší, znají vás jako jediného rodiče. Z druhé strany je ale pochopitelné, že systém se snaží vždy umístit děti do rodin, jak jen to jde rychle, aby nemusely do dětského domova.

Daří se vám držet rovnováha mezi prací a rodinou?

Někdy si říkám, že nejsem doma a s dětmi tak často, jak bych si přál. Pak si ale uvědomím, že jsem pořád blíž, než bych byl, kdybych setrval v předešlé práci. Jsou určité body, které se snažím dodržovat. S rodinou společně snídáme, jsem doma na odpolední svačinu, děti oblékám a ukládám. Během týdne společně často jíme. A když pracuji o víkendu, dorazí všichni na oběd. To si pak vzpomenu na svého tátu. Strašně jsem se těšil, jak za ním v sobotu půjdeme do práce. Vtipné je, že to dnes dělám úplně stejně jako on.  

Co dělal váš otec?

Lepší otázka je, co vlastně nedělal. Byl hlavně tesař, ale taky vazač knih, chemik, hrál v kapelách, vyráběl hudební nástroje. Všechno možné a všechno skvěle. Nebyly to nějaké bokovky. Když něco dělal, dělal to naplno. Když se unavil, přešel k další věci. V tomhle jsme si podobní. Teď si ale podle mě uvědomuje, jak málo jsme se vídali. Nikdy s námi nejel na prázdniny. Trávili jsme je dva týdny na pláží, kam se dalo za 20 minut dojet. Objevil se třeba na hodinu a zase se vracel do práce. Přesto na to vzpomínám v dobrém, byl nesmírně podporující. Vždycky jsme měli dovoleno zkoušet různé věci. Nikdy si nepamatuji, že by nám říkal, ať něco neděláme. To je ohromující, chtěl bych to s dětmi mít stejně.

Druhou část rozhovoru, která vznikla v reakci na globální kriziv souvislosti s pandemií, si můžete přečíst zde.

Tradiční sauna s přírodními kamny na pláži v Margate určená k podpoře komunitního života a s příznivými účinky mořské vody.