Denim

Ať už je nazýváme džíny podle italského Janova (francouzsky Genes), texasky podle Texasu, kde se kdysi vyráběly ty od značky Lee, nebo rifle podle italské a z československého Tuzexu známé značky Rifle, tyto kalhoty z pevné látky jsou módním fenoménem. Ve svém šatníku je prý má hned v 7 provedeních každý Američan a Češi se se svými 5 páry nenechávají zahanbit. Letos v květnu uplyne už 146 let od okamžiku, kdy si krejčí z Lotyšska Jacob Davis a německý obchodník Löb (Levi) Strauss nechali patentovat proces osazení cvočků pro zpevnění rohů kapes pánských kalhot, čímž vznikly první džíny. Tehdejší cílová skupina: dělníci a horníci. Od té doby ušly džíny dlouhou cestu, která mnohdy přesáhla jejich význam jako pouhé části oděvu. V 50. letech je proslavil James Dean, džíny se staly symbolem mládí a revolty, u nás pak zosobněním hodnotového úpadku "západu".

Dnes jsou natolik masově rozšířeny, až nám při pohledu na jejich historii může být líto, nakolik se z nich stal možná nejméně rebelský kousek v našem šatníku. Stalo se z nich to, co si oblékáme když chceme splynout s davem. Pojďme to společně změnit a prozkoumat pravý potenciál denimu v našem šatníku!

Ačkoli si džínovou módu nejčastěji spojujeme se Severní Amerikou, denim se ve skutečnosti narodil u nás v Evropě, a to v Nimes na jihu Francie. Jako „Serge de Nimes“ tu označili tkalci pevnou a odolnou látku, která měla původně napodobit manšestr. Neúspěšné pokusy vyústily ve vznik naprosto nového druhu tkaniny s keprovou vazbou – denimu – který se tká z modré, indigem obarvené osnovy (podélná soustava), a z režně bílého útku (příčná soustava), takže na povrchu tkaniny převládá modrá barva.

Přírodní modré barvivo indigo, původně získávané ze stejnojmenné rostliny, bylo vedle džínů používáno také k barvení námořnických uniforem a pracovních oděvů. Barvení bavlny indigem bylo velice jednoduché, problémem však byla malá stálost barvy. V poslední třetině 19. století byl vynalezen jednodušší způsob výroby levnějšího syntetického indiga, které posléze zcela nahradilo to přírodní.

Výroba džínů začíná sběrem bavlny na polích a jejím zpracováním do vláken, z nichž je posléze utkán denim. Po nakreslení střihu je až 200 vrstev tkaniny současně v závislosti na jejich tloušťce nastříháno ostrými řezačkami a sešito v hotové výrobky. V současné době tolik žádaného opotřebeného vzhledu je možné docílit několika způsoby „zestaření“, od pískování pomocí jemného prašného písku, přes tření kameny v rotačním bubnu až po použití laseru. Džíny jsou následně až 10krát vyprány, aby se docílilo změkčení tkaniny a předešlo pouštění barvy.

Ekologické dopady džínové produkce

Proces výroby produktů z denimu je zatížen hned několika problematickými aspekty, ať ve vztahu k životnímu prostředí či k lidským zdrojům. V kostce se jedná o proces velice náročný na vodu, během kterého se hojně používají nebezpečné chemikálie a barviva, jež ohrožují zdraví špatně placených pracovníků v asijských továrnách.

Vše začíná už pěstováním bavlny jako výchozí suroviny. Ačkoliv se pěstuje na pouhých 2,4 % zemědělské půdy, má na svědomí více než 11 % celkové spotřeby pesticidů a 24 % spotřeby insekticidů, které jsou vysoce toxické a představují bezprostřední nebezpečí pro zemědělce, kteří s nimi přicházejí do styku. Uvádí se, že 1-3 % pracovníků v zemědělství trpí akutní otravou pesticidy a u nejméně 1 milionu zemědělců ročně vyžaduje jejich stav hospitalizaci v nemocnici. Pesticidy znečišťují také půdu a vodní systém, což má přímý negativní vliv na potraviny v místě pěstované a vytváří další zdravotní rizika pro obyvatele regionu. Na bavlníkových polích nezřídka pracují děti, případně je využívána nucená práce hraničící s moderním otroctvím, jako např. v Uzbekistánu.

Bavlna je také velice náročná na vodu. Z celkového množství vody spotřebované v zemědělství jdou na pěstování bavlny celá 3 %. Odhaduje se, že na výrobu 1kg bavlny, což je ekvivalent jednoho bavlněného trička a jednoho páru džínů, se spotřebuje až 20,000 litrů vody.

Podíl biobavlny, pěstované bez použití pesticidů a chemických hnojiv a využívajících šetrnější postupy i při sběru, úpravách a barvení vlákna, zůstává bohužel menší než 1 %.

Zdraví lidí pracujících v navazujícím denimovém průmyslu je rovněž ohrožováno mohutným používáním chemikálií ve výrobním procesu a také používanými metodami v koncových fázích úpravy výrobků. Mám na mysli především pískování, vysoce kontroverzní techniku, používanou k vytvoření efektu obnošených, roztrhaných či roztřepených džínů. Působení jemného písečného prachu pod tlakem způsobí změkčení džínů. U osob, které jej provádějí, však může vést k závažnému poškození zdraví. Vdechování drobných prašných částic může vést k rozvinutí plicního onemocnění silikózy, tj. usazování oxidu křemičitého v plicích. Od r. 2004, kdy byl zdokumentován první případ silikózy u dělníka v textilním průmyslu, do r. 2010 zemřelo v Turecku na přímé následky silikózy, způsobené prací v továrnách vyrábějících džíny, cca 50 lidí. Zákaz této metody v Turecku v r. 2009 vedl k přesunu výroby do Číny, Indie, Bangladéše a Pákistánu.

K docílení obnošeného vzhledu se vedle pískování používají také velké kameny v rotačním bubnu (stone washing), brusný papír, kartáč či laser. Pískování je však oblíbenou metodou z důvodu své finanční nenáročnosti.  

Místem, které se v sobě koncentruje všechny myslitelné negativní aspekty spojené s denimovou produkcí, je Xintang, označované jako „hlavní město denimu na světě“. Odtud pochází 2/3 čínské denimové produkce, tj. 2,5 milionu výrobků denně, vyrobených rukama 220 tisíc zde zaměstnaných lidí.

Německý dokumentární film z r. 2011 The Price of Blue Jeans popisuje dopady masové výroby na životní prostředí a také špatné pracovní podmínky dělníků v Xintangu. Ve městě jsou jak velké továrny, tak malé rodinné podniky, výrobě džínů se tu věnují i ženy a děti. V mnoha továrnách je nepřetržitý provoz a stroje se nezastaví 6 dní v týdnu.

Lidé pracující v prašném prostředí netrpí pouze dýchacími obtížemi, ale také nechutenstvím a alergiemi, způsobenými barvivy a dalšími chemikáliemi, používanými během procesu výroby. Při barvení se běžně používají těžké kovy jako je kadmium, síra, olovo a rtuť. Šetření Greenpeace z r. 2010 potvrdilo stopy těžkých kovů v 17 z 21 vzorků vody a usazenin ve městech Xintang a Gurao. V jednom ze vzorků překročilo množství kadmia povolený čínský limit dokonce 128krát.

Místní řeka East River, kdysi místo osvěžení zdejších obyvatel v parném létě, je dnes silně znečištěnou, modře zbarvenou, páchnoucí stokou. Čistička vody pro tuto oblast byla uzavřena v r. 2012 a do řeky volně plynou nijak neupravené odpadní vody z továren, z procesu barvení a odbarvování denimu i z jeho praní. Navzdory vyšším platům nechtějí místní lidé kvůli znečištění v džínových továrnách pracovat, naprostá většina pracovníků se tak rekrutuje z okolních provincií.

V posledním roce vyslyšely místní úřady stížnosti občanů a jejich volání po razantnější akci a uzavřely více než 76 velkých průmyslových podniků. Značná část výroby by se tak v příštích cca 2 letech měla přesunout do provincie Hunan.

Udržitelný denim

I v tomto segmentu se blýská na lepší časy. Lze již celkem bez problémů koupit džíny vyrobené k přírodě šetrnějším způsobem, bez použití chemických látek a lidmi, kteří se nemusejí strachovat o své zdraví a kteří za svou práci dostávají odpovídající mzdu.

V r. 2016 vznikla Aliance pro zodpovědný/udržitelný denim (Alliance for Responsible Denim, www.denimalliance.org), sdružující výrobce denimu a dodavatele s cílem vyvíjet společně nové čistší výrobní procesy a metody. Soustřeďují se především na 3 problematické oblasti denimové výroby: spotřebu vody, energie a užití chemických látek. Podporují vytváření standardů pro hospodárné využití zdrojů a recyklovaný denim. Věnují se šíření osvěty, jak lze obnošený denim využít z technického, udržitelného a estetického hlediska. Podporují poptávku po recyklovaném denimu prostřednictvím spolupráce na výrobě prototypů z tohoto materiálu a snaží se motivovat firmy, aby tyto denimové výrobky zařadily do svých kolekcí. Např. Kings of Indigo by do r. 2025 měla představit kolekci vyrobenou kompletně z recyklovaných materiálů. Firma se hlásí k filozofii 3R „repair, reuse, recycle“.

Nudie Jeans, další z udržitelných značek, které má v nabídce i Nila, vyzývá své zákazníky, aby si přinesli své oblíbené džíny k bezplatné správce. V r. 2017 využilo této možnosti téměř 50,000 zákazníků a dalších 7,500 džínů přijala firma k recyklaci.

Řada značek reaguje na stále častější dotazy zákazníků po původu zboží a použitých materiálů. V zájmu transparentnosti zveřejňují údaje o spotřebě vody, informace o procesu barvení a o koncových úpravách. Investují do vývoje čistších technologií a na svých stránkách se pak mohou „pochlubit“ úsporou vody i energií. Např. Patagonia uvádí, že díky své speciální metodě barvení džínů ušetří 84 % vody a 30 % energie. Firma Leviʹs podrobně mapuje životní cyklus svých džínů a představila hned několik iniciativ, majících za cíl snížit spotřebu energie, vody a chemických látek během výroby. Vyvinula rovněž techniku, šetřící až 96 % vody během koncové úpravy džínů a do r. 2020 by měly všechny její džíny být vyrobeny z udržitelné (získané prostřednictvím Better Cotton Initiative, https://bettercotton.org/about-better-cotton/better-cotton-standard-system /) nebo recyklované bavlny.

Zajímavým a mnohdy opomíjeným aspektem je také cesta, kterou džíny urazí během svého životního cyklu. Zatímco v případě konvenčních značek to může být až několik desítek tisíc kilometrů, jelikož každý úkon v rámci výrobního procesu probíhá v jiné zemi a džíny mohou po krátké době nošení skončit mezi obnošeným šatstvem v některé africké zemi, sustainable značky se snaží využívat lokálních dodavatelů. Např. Kings of Indigo soustřeďuje naprostou většinu své výroby do Středozemí.

Soustavný tlak zákazníků je hnacím motorem změn a motivací firem k přehodnocení svých výrobních postupů. Zpráva „Jeansworld – Global Report“ z roku 2014 potvrdila, že v otázce udržitelnosti a její důležitosti pro koncové zákazníky jsou mezi zeměmi značné rozdíly. Zpráva zkoumala situaci v 5 zemích (Německo, Itálie, Japonsko, Velká Británie a USA). Zatímco např. němečtí zákazníci jsou velice uvědomělí a věnují pozornost tomu, zda je výrobek ekologický, v dalších zemích je to stále spíše jen příjemný bonus navíc.

Japonský denim

Úcta k řemeslu a tradici se zrcadlí také v současné popularitě japonského denimu, považovaného za nejkvalitnější na světě. Ačkoli jeho výroba začala až v 60. letech minulého století a své vzory nacházela mezi americkými značkami, jsou to momentálně právě ony, které mají zájem o obohacení svých kolekcí o japonský denim v tzv. selvedge kvalitě (selvedge – ukončení z člunkového stavu, které na rubu vytváří červený proužek).

Jedna z nejznámějších japonských značek je Momotaro Jeans, jejíž džíny jsou dělané ručně na starých člunkových stavech z nejkvalitnější zimbabwské bavlny a pouze v malých sériích.

Péče o denim

Džíny by z povahy svého materiálu i původního účelu měly svému uživateli vydržet, a to zejména pokud o ně bude náležitě pečovat. To především znamená prát je co nejméně. Neupravovaný denim (raw/dry denim), který se postupem času přizpůsobuje nositeli a stává se poddajnějším a měkčím, je doporučeno nosit denně bez praní po dobu 6 měsíců.

Pokud už džíny pereme, měli bychom je prát samostatně, naruby a ve studené vodě. Předem také zapneme všechny zipy. Neždímáme a nikdy nesušíme v sušičce. Vedle samotných džínů, kterým takto prodloužíme život, nám bude vděčná i příroda. Pokud pereme své džíny po každém desátém nošení namísto po každém druhém, snížíme spotřebu vody a energie až o 80 %.

Alternativou praní v pračce je čištění mrazem. V mrazáku se džíny zbaví špíny, zápachu i bakterií. K tomuto trendu se v poslední době hlásí i představitelé velkých značek (Leviʹs, Tommy Hilfiger).

Džíny pokud možno neskládáme, ale pověsíme do skříně a necháme je dýchat.

Druhý život našich džínů

Obnošené džíny jsou vzhledem k pevnosti a odolnosti látky vhodným kandidátem k upcyklaci, tj. přeměně v nový materiál či produkt lepší kvality. Upcyklace zvyšuje hodnotu původního produktu a prodlužuje tím jeho životní cyklus. I v Čechách tak vznikají kolekce či projekty, jež použitý denim přetvářejí např. na jiné druhy oblečení či batohy. V USA pak funguje např. program, který starým džínům dává nový život v podobě izolačního materiálu používaného ve stavebnictví.