Kůže a její alternativy

Není kontroverznějšího a snad ani důležitějšího tématu v módě, než je téma kůže a jejích alternativ. Je to téma spojující ekologii, etiku, vztah člověka ke zvířeti, ale i vztah člověka k člověku. A je to téma palčivé. Doufám, že můj text vám bude přínosem, ať už si kožené produkty chcete umět správně vybrat, nebo vyznáváte veganský životní styl, kůže se zříkáte a zajímá vás škála alternativ. V zájmu transparence chci uvést, že já osobně kožené produkty nosím, vědoma si toho, že musím volit málo a velmi pečlivě. Baví mne však hledat a zkoušet i vhodné alternativy a jsou produkty, u kterých je jednoznačně upřednostňuji a které bych si v koženém provedení již nepořídila. Účelem tohoto textu však není přesvědčit vás, abyste dělali to, co já. Spotřebitelské volby jsou volby velmi osobní. Mým cílem je zprostředkovat základní a jasné informace pro vaše rozhodnutí. Děkuji své kolegyni Tereze, že strávila hodiny času rešerší tohoto tématu a našemu nákupčímu Honzovi za cenné postřehy z praxe. 

Vztah člověka a zvířete

Zda a nakolik má člověk právo si něco brát od zvířete, je otázkou, kterou řešíme u masa, sýrů, vlny i vajec. A stejně tak ji musíme řešit u kůže. Kůži člověk zpracovává odnepaměti, převážně jako vedlejší produkt spotřeby masa. Jako materiál přináší vysokou odolnost, trvanlivost a skvělé termoregulační vlastnosti. Velkou výhodou kůže je poměrně rychlá rozložitelnost v přírodě. Donedávna si člověk vůbec nedovedl představit, že by se bez ní obešel. I v dnešní době je kožedělný průmysl úzce provázán s průmyslem masným a mléčným. Aktuální obrovská spotřeba masa a mléka tak způsobuje i nadprodukci (a devalvaci) hodnoty kůže, což jen nahrává módnímu průmyslu, jehož ekonomika rovněž stojí na masové nadprodukci. Kožedělný průmysl je navíc notoricky netransparentní. Většinu výrobců kožených produktů nezajímá, odkud pochází kůže, kterou jejich subdodavatelé (koželužny) zpracovávají, kudy a kam cestovala, natož jak bylo pečováno o zvířata, ze kterých pochází, a jak tato zvířata umírala. Pro ohleduplného zákazníka tak může být těžké zjistit, zda jde o kůži z průmyslových velkochovů, z chovů humánních (biochovů), či třeba o kůži z uhynulého zvířete. Na rozdíl od vajec na kožených produktech nic takového vyraženo není. Jedinou cestou je ptát se konkrétní značky či prodejce. Řada osvícených značek a designérů na původ svých kůží dbá a bude mít informace o původu i zpracování kůže uvedeny na webu. 

Ekologické dopady zpracování kůže

Termín „kůže“ označuje pokryv těla zvířete. Po jejím stažení a zpracování vzniká „useň“. A z té jsou vyráběny boty a kabelky. Pokud jsou při zpracování zachovány chlupy, vzniká „kožešina“. V praxi se často namísto o usni mluví o kůži. I já to zde pro zjednodušení dělám. Vedle přírodních usní existují ještě usně syntetické a vláknité, ke kterým se dostaneme později. 

Kůže se zpracovává na useň tzv. činěním. Jeho cílem je, aby vlákna kůže nezrohovatěla a materiál zůstal pevný, ale vláčný. Rozlišujeme dva hlavní způsoby činění: 

• činění organickými látkami, nejčastěji přírodním tříslem (tzv. třísločinění či tříslení). V přírodě se takové látky nacházejí v kůře, ve dřevě, listech či kořenech některých rostlin. Z nich se louhují výtažky, které lze použít k přímému činění. V rámci prodeje se pak mluví o přírodně činěné usni („vegetable tanned leather“). Tento způsob činění je tradiční, nejstarší způsob činění. Je velmi náročný na spotřebu vody i přírodního materiálu. Vedle přírodních existují i syntetická třísliva, tzv. syntany, které mohou mít lepší funkční vlastnosti než přírodní třísliva. 
• činění minerálními látkami, kam patří například soli chromu (tzv.chromočinění). Tento způsob činění je podstatně mladší, pochází z 19. století a postupně vytlačil většinu tradičních metod. Je efektivnější a levnější, ale produkuje velké množství toxického odpadu. Chrom má závažné dopady na lidské zdraví nejen v místě výroby, ale druhotně i jako obsah produktů  při jejich používání. 

Z hlediska celkových environmentálních dopadů nelze mezi těmito technologiemi vybrat jednoznačného vítěze. Každá si vybírá svou daň jinou formou. Obrovské rozdíly jsou však mezi jednotlivými koželužnami. Koželužny patří k největším znečišťovatelům na světě. Kromě chromu znečišťuje odpadové vody i kyselina sírová, sulfan, další kyseliny, těžké kovy, soli, živočišné tuky a celá řada dalších odpadních látek. Odhaduje se, že pro výrobu 1 kg kůže (představte si velkou kabelku) je zapotřebí až 17 000 litrů vody (zdroj: Water FootPrint Network). Jen malé množství je recyklovatelné. Rozhodujícím faktorem není až tak jakou technologií, ale kde a za jakých podmínek a s jakými dopady vzniká konkrétní produkt. 

Nejpalčivější je situace v Indii, kde je kožedělný průmysl zároveň znám těmi nejhoršími pracovními podmínkami. Zaměstnává 2,5 miliónu lidí, v převážné míře příslušníky nejnižší kasty, nejchudší vrstvu obyvatel a vnitrostátní migranty, kteří často přímo v koželužnách za otřesných podmínek i bydlí. Majitelé více než 2,000 koželužen (75 % z nich jsou malé podniky) jsou muslimského původu s ohledem na status posvátné krávy v Indii. Muslimové a právě příslušníci nejnižší kasty (chudina) jsou Ti, u kterých je tolerováno či přehlíženo nakládání s hovězím masem. Koželužny i neoficiální jatka tak často fungují v jakémsi „podsvětí“. Přesto je Indie jedním z největších vývozců usní a kožených produktů na světě. Paradoxní, že? Mzdy v koželužnách nedosahují ani národního minima (což je dle jednotlivých států 50-100 Eur měsíčně), nedodržují se bezpečnostní normy, velmi často jsou zaměstnávány děti, což jen dále snižuje cenu práce v tomto odvětví. Ženy dostávají často poloviční mzdy oproti mužům a všichni čelí sociální stigmatizaci, závažným zdravotním problémům souvisejícím s prací s těžkými a často karcinogenními kovy a zásadně zvýšenému riziku úrazů i úmrtí na pracovišti. Pracovní doba přesahuje 12 hodin, šest až sedm dní v týdnu. Děti často pracují jen za jídlo a přístřešek. Koželužny znečišťují půdu a podzemní vody ve svém okolí, což má širší dopady na zdraví v okolí žijících obyvatel. Detailně se této problematice věnuje organizace Na Zemi, vysoce informativní je například jejich kampaň Příběh bot. 

Environmentální a lidskoprávní dopady koželužen se netýkají jen Indie. Jak z toho ven? Změna postupně přichází v podobě kontroly výrobních postupů a prvních certifikací. V rámci certifikovaného výrobního procesu je kladen důraz na eliminaci konzervačních látek při převozu nezpracovaných kůží, management vody a její navracení do oběhu, odstraňování chromových solí, zachovávání chlupů pro další využití a aplikace k přírodě šetrných chemických látek. Problematikou se zabývá organizace UNIDO. Jednou z kontrolních organizací je The Leather Working Group, která koželužny certifikuje a svým členům uděluje zlatou, stříbrnou či bronzovou hodnotu dle výsledků auditu. Obecnější, ale velmi informativní jsou certifikace EU Ecolabel. 

V Evropě je zdaleka největším zpracovatelem kůží Itálie, kde je kolem 1200 koželužen. Pozor však na rozšířený omyl, že „italian leather“ pochází z kravičky pasoucí se na italské pastvině či že „made in Italy“ znamená, že vaše kabelka při výrobě neopustila Itálii. Tato označení znamenají pouze to, že v Itálii došlo k finálním úpravám kůže či samotného produktu, může jít o povrchovou úpravu usně či například připevnění podrážky. Mnoho italských bot se šije v nízkými mzdovými náklady známém Rumunsku. Jak se zjistilo v nedávném skandálu, platí to i pro „italské lodičky“ od Louis Vuitton. A tím se dostáváme k poslední problematice, kterou je označování kožených produktů. Té by jistě prospěla větší transparence. 

Kromě již zmíněného „made in“, je problematickým zejména označení „genuine leather“. To totiž neznamená nic jiného, než pouze to, že produkt obsahuje kůži. Navíc je indikátorem, že nejde o kůži nejkvalitnější. Typicky se takto označuje až třetí úroveň kvality kůže. Opravdu kvalitní kožené produkty jsou z horních vrstev kůže (přímo pod chlupy zvířete) vyžadující minimum úprav a zachovávající si její nejpřirozenější charakteristiky. V praxi označovaná jako „grain leather“, nejkvalitnější pak je „full grain leather“. Kvalitou horší je pak jakákoli kůže k jejíž úpravě bylo použito umělé zrno, které zakrývá a opravuje nedostatky kůže, té se pak říká korigovaná neboli „corrected grain“. „Split“ je pak štípaná kůže, která zbývá po odstranění horní kvalitní vrstvy a která se srovnává na jednotnou tloušťku tzv. štípáním. 

Při nákupu kožených produktů se proto důkladně ptejte na kvalitu použité usně, která rozhoduje o užitné hodnotě a životnosti produktu. Pro péči o ni používejte prostředky na bázi přírodních olejů a vosků, vyhněte se chemickým prostředkům. Z mé zkušenosti vysoce kvalitní kožené produkty nejsou na údržbu náročné. (Foto kredit: O MY BAG)

Alternativy kožených usní

Syntetické usně („veganská kůže“) 

Základní alternativou kožených usní jsou usně syntetické. Jde o uměle vytvořené plošné materiály buď výhradně ze syntetických polymerů, nebo jejich kombinací s přírodními polymery. Člení se dále na plastiky a koženky. Plastiky jsou samonosné, kdežto koženky jsou plastové materiály připevněné na podklad (bavlna/polyester). V rámci prodeje se pro syntetické usně, kde je vyloučen veškerý element zneužití zvířete (absence živočišných složek, testování na zvířatech) zažil trochu nejasný, ale o to více sexy termín „veganská kůže“. Do vývoje těchto materiálů se intenzivně investuje, neboť poptávka po nich rapidně roste nejen v módním, ale například i v automobilovém průmyslu (interiéry aut). „Veganská kůže“ bývá někdy propagována jako ekologicky šetrné řešení. To však ve většině případů pravda nebude, neboť jde o ropné produkty, které nejsou v přírodě rozložitelné ani recyklovatelné. Existují v širokém spektru kvalit, od levné koženky, která bude zaostávat prodyšností i vláčností, až po vysoce kvalitní mikrovlákna imitující semiš. Představím-li si vegansky smýšlejícího člověka jako někoho, kdo zvažuje široké spektrum dopadů svých spotřebitelských voleb, pak si myslím, že za veganské by měly být označovány produkty z umělé usně, jejíž celý životní cyklus (to znamená výroba, používání, údržba i likvidace) by měl být co nejšetrnější k životnímu prostředí. Zákazník by si měl být vědom toho, že si kupuje produkt, který na této planetě pravděpodobně přežije i pravnoučata, a s tímto vědomím do něj (s mírou) investovat. Ptát se na původ, environmentální a etické dopady. Logicky by jej měl zajímat i vztah člověka k člověku, a tak předpokládám odmítne produkt který je sice „cruelty-free“ ve vztahu je zvířatům, ale vzniká za nelidských podmínek a bez důstojné mzdy pro ženy a muže, kteří jej vyrábí. V tomto ohledu tedy pozor na produkci fast fashion, která ráda trendu příklonu k veganství využívá nadprodukcí syntetických produktů a faux kožešin. (Foto kredit: Matt & Nat)

Rostlinné usně 

Uchu environmentalistů lahodící jsou rostlinné usně. Při jejich výrobě se technologové a vědci snaží dosáhnout podobných kvalit, jakou mají zvířecí usně, tj. tvarovatelnosti, prodyšnosti, voděodolnosti.  Nutno podotknout, že při výrobě některých z nich může dojít k použití syntetických pojiv či finálních úprav, což je téma často skryté za výrobními patenty. Přesto jsou hudbou budoucnosti a první se již objevují na trhu. Patří mezi ně například: 

• Piňatex, jako inovativní textilie z odpadních vláken listů ananasovníku (právě zde se spekuluje o pravděpodobných syntetických složkách); 
• Lehký, odolný a pružný korek z korkového dubu. Pro jeho získání není potřeba kácet stromy, jednou za 9 až 15 let se sklízí stará kůra dubu a nová postupně dorůstá. Pěstování korkových dubů nevyžaduje mnoho vody, navíc korkové duby chrání území Středomoří proti lesním požárům, neboť korek je přirozeným zpomalovačem hoření;
• Muskin z pravých hub z dílny italského výrobce textilií Grado Zero Espace. Materiál je na dotek měkký, podobný semiši. Má také dobrou absorpční kapacitu, odvádí vlhkost, zastavuje množení bakterií a je vhodný pro alergiky;
• Podobný princip pěstování houbové kůže využívá i americký startup Mycoworks. Uvádí, že k výrobě usně s různou texturou, tloušťkou a tvarem postačí 3 týdny a houbová vláknina mycelium, která se může pěstovat na zemědělském odpadu pomocí živých kultur hub reishi. To navíc během pěstování zachycuje oxid uhličitý;
• Ve stádiu vývoje je kůže z fermentovaného čaje kombuchy. Za použití cukru, octu, droždí a kombuchy se získává speciální gel, který se posléze promění na materiál s texturou kožené usně. Výhodou materiálu je jeho plná rozložitelnost a ekologičnost procesu výroby, jelikož neobsahuje žádné toxické látky a má velice nízkou eko-stopu; 
• Palmleather se vyrábí z listu indické palmy. Tento strom je rozšířen v mnoha nejchudších  zákoutích Indie (konkrétně ve státech Karnataka, Kerala a Assam), opadává z něj ročně až 80 miliónů metrů čtverečních listů a poskytuje dostatek plnohodnotné suroviny pro výrobu látky. Dnes se z ní vyrábí tašky, obuv, obaly nebo např. Palmetti – kompostovatelné pantofle pro sféru hotelnictví;
• Ve stádiu vývoje je tzv. „oceánská kůže“z řasy kelp. Vlákno získané z kelpu je odolné a pružné, pevné a ohebné, materiál je velice snadno tvarovatelný a již si našlo první využití v nábytkovém průmyslu. Řasa kelp může růst rychlostí až 1 metr denně a sklízet se udržitelným způsobem. (Foto kredit: Piňatex)

Kámen a papír 

Papír dokáže být nečekaně pevný a je skvělou alternativou koženým usním. Příkladem je všestranná textilie Naoron ze směsi dřevoviny a recyklovaného polyesteru (“RPF Naoron”). Materiál se vyrábí tradiční japonskou technikou zpracování papíru washi-suki. Papírová „kůže“ je lehká, voděodolná, ohebná a velice pevná. Do této podoby papír zpracovává dnes již vícero značek, tradici má například v Itálii. Například i luxusní módní značka Bottega Veneta reagovala na stoupající poptávku zákazníků po etických alternativách pravé kůže pletenou papírovou kabelkou Carta Giapponese. Podobně slibnou budoucnost má i „Coolstone“ vyrobený z břidlice, který má matný šedý povrch a na dotek je tak trochu jako papír v kombinaci s kamenem. Má velmi kvalitní „vintage“ vzhled, časem se látka změkčuje a je příjemná na dotek. 

Navoskovaná (bio)bavlna či len

Vhodnou alternativou kožené usně často bývá navoskovaná bavlna či len. Jejími přednostmi jsou voděodolnost, odolnost proti větru, ochrana proti nepříznivému počasí a dlouhá životnost. Je omyvatelná, nepotřebuje chemickou čistírnu (a šetří životní prostředí).  Voskování textilií má dlouhou historii; tento postup využívali hlavně námořníci a britská flotila – až do roku 1930 voskovali lněné a posléze bavlněné plachty a oděvy pomocí lněného oleje.

Recyklovaná kůže 

Alternativou kůže je také kůže recyklovaná (tzv. vláknitá useň), což bývají zpracované kousky odpadu z kožedělného průmyslu tak, že se nejprve rozmělní na malé částice a následně s použitím pojiva spojí či připevní na podklad. Může jít o vysoce kvalitní materiály s vysokým (až 100%) podílem kůže, či produkty méně kvalitní. Jsou značky, které tento odpadní materiál však dokáží velmi kvalitně zpracovávat, a to nejen v módě. 

Pro co se rozhodnout? 

Rozhodnutí, zda si vybírat kůži či její alternativy, by - myslím si - nemělo spočívat jen na tom, zda jsme či nejsme vegani. Kůže by měla získat zpět svůj statut hodnotného materiálu, do kterého vědomě investujeme s preferencí pro ekologicky zpracovávané produkty, které bychom měli nosit po dlouhá léta. Požadujme informace, transparenci a vyvarujme se masově vyráběným produktům, jejichž výroba porušuje lidská práva. Je také mnoho produktů, kde můžeme namísto kůže volit papír či navoskovaný len, korek či si je úplně odpustit. Ruku v ruce to může jít s naším snížením spotřeby masa a mléčných výrobků. Pokud preferujeme produkty ze syntetických usní (veganské kůže), vybírejme pečlivě, ptejme se na její ekologické dopady a pořizujme si tyto produkty s vědomím, že by nám měly sloužit velmi dlouhou dobu. Na rozdíl od kožené usně, která se dobře rozkládá i recykluje, jsou zde totiž „napořád“. 

Ne nadarmo se říká, že tím, co si kupujeme, hlasujeme za to, jaký má náš svět být. Žijeme v blahobytu na úkor naší planety, lidí i života zvířat na ní. Americký startup Modern Meadow získal obrovskou investici na vývoj technologie bioprintingu masa a kůže, tj. výrobu těchto produktů „in vitro“ za použití živých buněk a kolagenu zvířat. Zavedením tohoto způsobu získávání masa a kůže by tak poklesl celkový rozsah zabírané plochy země o neuvěřitelných 99%, spotřeba vody by klesla o 96%, elektrické energie o 45 % a ubylo by také celých 18% z celkového objemu emisí CO2. Pro zvířata by pak tato změna znamenala konec utrpení ve velkochovech a na jatkách. Změní podobné technologie náš svět, nebo zůstanou jen nedosažitelnou iluzí? Já věřím, že bezmocní nejsme a jsem si jistá, že nás i naše děti v boji o tuto planetu ještě čeká mnohé dobrodružství. Svou osobní revoluci na talíři, v šatníku i botníku ale můžeme zahájit již dnes. Neznamená jen askezi a odříkání. Znamená návrat ke smyslu, řemeslu, ohleduplnosti a hodnotám. A tím i k módě, která je skutečně stylová.