28. díl. O bytech, lidech a městě

Bytová krize – téma pro novináře i diskuze s přáteli. Téma, které se stále palčivěji dotýká nás všech. Věděli jste, že z ekologického a ekonomického hlediska město funguje, pokud na hektaru bydlí aspoň 100 lidí? V Praze přitom na celou administrativní plochu připadá pouze 26 obyvatel na hektar. 

S architektem, urbanistou a pedagogem na ČVUT Jaromírem Haincem jsme si povídali o urbanismu a bydlení, možnostech, které jako obyvatelé metropole máme, ale i o tom, proč Praze chybí výraznější architektonický kousek. 

Příjemný poslech.

Co to je IPR a jakou roli má a může mít ve městě?

V IPRu jsme zodpovědní za plánování a rozvoj města, tedy za jeho přípravu. Jsme hlavní urbanistické a architektonické pracoviště pro hlavní město Prahu a pro samosprávu a připravujeme koncepční a plánovací dokumenty a strategie, zároveň se věnujeme i úpravám veřejných prostranství a ve velké míře také správě dat pro město a městské organizace tak, abychom pomohli správě samotné. IPR ještě provozuje CAMP – Centrum architektury a městského plánování – a to je platforma, v rámci níž se snažíme přinášet různá témata, nabízet prostor pro debaty, pro představování projektů a vizí. V CAMPu probíhá i doprovodný program, například pro děti, nevidomé apod.

CAMP má mimochodem výborný web, kde si kdokoli může pustit záznamy přednášek a zjistit, co se ve městě děje a co se plánuje. Existují podobné instituty i v dalších městech v republice?

CAMP upravil svůj web v loňském roce, aby byl ještě více čitelný a přehledný, což se myslím zdařilo. V České republice existují. Dlouhou tradici má Útvar rozvoje města v Plzni, nově vznikl před několika lety KAM (Kancelář architekta města) v Brně po vzoru IPRu, obdobně MAPPA (Městský ateliér prostorového plánování a architektury) v Ostravě i KAM v Liberci či Karlových Varech. Co může IPR udělat pro zlepšení bytové krize, která je aktuálně velkým tématem? Připravujeme materiály, analýzy a data pro město, sami si situaci mapujeme, pracujeme na Metropolitním plánu, který by měl, troufám si říct, usnadnit to, co často není vidět, ale je důležité. To znamená plánování a přípravu území, na nichž potom dojde ke konkrétnímu projektu a stavbě. Zároveň se snažíme, pokud to jde, komunikovat jak s veřejností, tak s odborníky a investory při přípravě nebo ještě před přípravou různých projektů.

Víc a víc lidí přestává mít prostředky na to dovolit si vlastní bydlení. Přitom u nás stále přetrvává myšlenka, že vlastnit byt nebo dům je pomyslná nejvyšší meta, které v životě můžeme dosáhnout. V západních zemích to tak často není. Byty jsou tam dražší a lidé bydlí víc v nájmu. Odpovídá tato situace úměrně tomu, že nájmy jsou tam levnější? Proč tomu tak je?

Myslím, že tato problematika sestává ze dvou částí. Jedna je úplně jiná situace v těchto západoevropských metropolích, i když mají problém s dostupností bydlení stejně jako my. Ale dlouhodobě tam funguje stabilní tržní prostředí, a to ne po desítky, ale možná stovky let. Mají vytvořené mechanismy – jak města, tak stát nebo třeba družstva –, kdy obecní bytový fond je mnohem větší, než ho máme dnes my. Část nájmů je tak v nižší cenové hladině, než je tržní nájemné. Pro různé profese nebo pro dotčenou skupinu obyvatel je proto město, stát či instituce schopno zajistit přijatelnější nájem. Zároveň je tam praxe taková, že nájmy jsou spíše dlouhodobější. Takže si například rodina dokáže lépe naplánovat třeba pětiletý, desetiletý cyklus svého života, na rozdíl od situace u nás, kdy jsou běžně nájemní smlouvy na rok.

Druhá věc je, že u nás je podíl vlastnického bydlení enormně vysoký, což vychází z historické zkušenosti během 20. století. Pokud se podíváme na statistiky z Evropy, tak vidíme, že čím víc na jih a na východ, tím víc stoupá podíl vlastnického bydlení. Vlastnické bydlení je sice méně dostupné, ale tím, že tvoří velký podíl, třeba u nás 70 %, tak potom sekundárně i nájemné u nás kopíruje tyto vzrůstající ceny bydlení. Částečně si za to můžeme sami, málo stavíme a málo obnovujeme bytový fond – neznamená to jen stavět, ale pražský bytový fond, obecně i v celé republice, je hodně starý. Je tedy skutečně potřeba do něj vkládat nové a nové byty, protože každý rok, i kdybychom nic nedělali, mnoho bytů zanikne, protože jsou buď hodně staré nebo nepoužitelné.

Je známo, že z ekologického a ekonomického hlediska město funguje, pokud na hektaru bydlí aspoň 100 lidí. V takovém případě pak radnice nemusí dotovat veřejnou dopravu, v místě se uživí restaurace a škola bude dostatečně obsazená dětmi. V Praze přitom žije pouze 56 osob na hektar. Jak s tímto faktem město plánuje do budoucna pracovat?

Na celou plochu administrativní Prahy je to dokonce pouze 26 obyvatel na hektar. Ale je nutné říci, že v tom je zahrnutá Divoká Šárka, Krčský les, mnoho zemědělské půdy apod. Naší snahou je, a to je i v Metropolitním plánu, abychom vytvářeli rozumně kompaktní město, kde jsou parky, vybavenost, a zároveň efektivně, tedy i ekologicky využívali území. Už jednou zastavěné území, typicky brownfieldy, je nutné využít takovým způsobem, aby na nich vznikala aspoň několikapodlažní zástavba a aby dobře navazovala na již existující infrastrukturu a veřejnou dopravu v místě.

V Praze se aktuálně nestaví výraznější architektonický kousek. Jak probíhá schvalování něčeho modernějšího? Třeba i současný návrh Vltavské filharmonie zůstává celkem při zemi. Troufá si Praha vůbec na něco jiného, než jsou Hradčany?

Snažíme se, aby všechny věci, které v Praze vznikají, byly kvalitní. Samozřejmě projekty přináší investoři, kteří s námi dopředu debatují a diskutují jejich podobu, a za to jsme velmi rádi. Myslím si, že zodpovědnost je velká – uchovat a dalším generacím předat možná v ještě lepším stavu historické dědictví. S tím je však zároveň řečeno, že na to musíme umět i vydělat a někde žít ten náš současný život a nechat prostor pro život budoucích generací. Vyřešit to není jednoduché, je to neustálá mnohostranná debata všech aktérů. Možná co Prahu dělá krásnou je, že v minulosti tady nikdy žádné velké koncepce nebyly realizovány, anebo jen zčásti. Díky tomu je Praha koláží různých stylů a takového vrstvení, které je v něčem možná velmi konzervativní, ale vlastně pro mnoho lidí krásné. Určitě bychom u veřejných staveb měli mít ambice překročit nějaký průměr nebo šeď. A myslím, že Vltavská filharmonie to dělá, ale velmi kultivovaným a chytrým způsobem. Obdobně jako to dělal třeba návrh na Národní knihovnu. Souvisí s tím ještě jedna věc, kterou si také musíme uvědomit, a projevuje se třeba i v oblékání – přeci jen naše příjmy jsou o něco níže posazené než příjmy obdobných lidí na Západě. To znamená, že také prostředky, které můžeme dát do vizáže města, jsou zkrátka menší. I ten výsledek je pak proto trochu jiný než při stejném projektu a při stejném postupu třeba v Amsterdamu nebo Berlíně. Myslím si, že se jim už blížíme, standard našeho stavění je hodně vysoký, ale pořád stavíme mnohem levněji a za menší peníze.

Přesto, vznikla tady za posledních 15–20 let nějaká ikonická budova, podobně jako předtím Tančící dům?

Zajímavá budova je Národní technická knihovna nebo Drn na Národní třídě; vzniklo tady mnoho zajímavých úprav historických objektů. Za zmínku určitě stojí i komplex Zlatý Anděl. Uvidíme, až budou dostavěné čtvrti na Smíchově nebo karlínské Rohan City a my si na ně zvykneme. Myslím, že pak budeme schopni lépe přijmout i extravagantnější architekturu.