39. díl. S Veronikou Kos Loulovou o moderním pojetí opery
Veronika Kos Loulová si operní režii vyzkoušela už v devatenácti letech. Tehdy se spolužáky z gymnázia založila umělecký spolek RUN OPERUN. Ten uvádí operu moderním a netradičním způsobem a přibližuje tak tento žánr publiku, kterému je běžně opera vzdálená. Práce na tomto projektu jí vynesla pozici umělecké šéfky opery a operety Moravského divadla Olomouc. Veroničiným cílem je vytvořit z olomoucké scény místo, kam budou mířit diváci a divačky z celé země.
Rozhovor vedla: Karolína Břinková
Foto: Alexandra Hrašková
Zvuk: Anna Königsmarková
Jakou roli ve vaší rodině hrálo umění a hudba?
Vyrostla jsem na pražském Starém Městě na faře, protože můj otec byl, a stále je, varhaníkem a sbormistrem chrámového sboru. Často jsem se motala kolem pražských církevních míst a moje první setkání s uměním probíhala skrze chrámovou hudbu. V otcových sborech jsem i zpívala. Brával mě i mého bratra často s sebou, což se nám propsalo do budoucích životů.
Toužila jsem jít hudební cestou, a proto jsem se rozhodla studovat pražské hudební gymnázium na Evropské, kde tento talent podporovali. Poté jsem nevěděla, co dál – jestli se rozhodnout pro hudbu, lákalo mě i výtvarné umění… Pak se mě otec jednou zeptal, kam se budu hlásit na vysokou školu, jestli někam směřuji. Začala jsem mu vyprávět, co všechno bych chtěla dělat. A on mi řekl, že existuje obor operní režie, v němž se možná spojuje všechno, co jsem mu vyjmenovala. Od šestnácti let jsem se tedy připravovala na to, abych se jednou dostala na HAMU nebo na JAMU. Nakonec mě přijali na obě školy a já jsem se rozhodla zůstat v Praze, také kvůli tomu, že už v té době existoval umělecký spolek RUN OPERUN.
RUN OPERUN jste zakládala společně se spolužáky. Jeho heslem je „když nepřijdete na operu, opera přijde za vámi“. Jak vznikl?
Než jsem se dostala na vysokou školu, potkávala jsem se se spolužáky z uměleckých středních škol. Řešili jsme, že bychom chtěli být přijati na vysoké školy, ale že podmínky jsou pro nás nesplnitelné, jelikož se předpokládá, že v oboru už budete profesionál. Takže jsme sami začali dělat různá představení, profesionalizovat se v takové šedé zóně, abychom získali nějaké zkušenosti. A jako médium jsme si vybrali právě žánr opery, která propojovala úplně všechny naše profese.
Kdo je divákem na akcích RUN OPERUN?
Když jsme byli na gymnáziích, šlo o naše vrstevníky. Postupně se naše pole působnosti rozšířilo na diváky, kteří mají rádi kvalitní umění, ale nenapadlo by je hledat ho v opeře. My se snažíme ukazovat, že je v ní obrovské zastoupení kvalitního umění v podobě hudby, výtvarných prvků, jako je scéna nebo kostýmy, ale i tance a že se lidé tohoto žánru nemusí bát. Rádi pracujeme s tématy, jako je například gender, hudební styly, propojení opery s technem, feminismus, špatná dostupnost bydlení, nízké platy učitelů na vysokých školách atd.
Tahle všechna témata jste si potom přenesla i do Olomouce. Dočetla jsem se na webu Opera PLUS, že jste už před svým nástupem deklarovala záměr odklonit se od operního tradicionalismu, v Moravském divadle pevně zakořeněném. Co si pod tím mám představit?
To spíš deklarovali kritici, když viděli, co budu dělat v dalších sezónách. Nemyslím si, že jsem experimentální a avantgardní. Nemám v hlavě předsevzetí šokovat, ale dosahovat co nejvyšších kvalit v oblasti umění. Nesázím na jistotu, což mě nutí k tomu, že v určitém okamžiku musím zariskovat, abych svou práci posunula někam dál. Samozřejmě, že v kontextu obřího kolosu, jakým opera je, je to obtížné a nezvyklé, a proto mě dosazují do představy někoho avantgardního a kontroverzního. Každé zaškobrtnutí je vidět víc než v menších uměleckých formách. Historie nám ukazuje, že jakémukoliv posunu v umění, i v tom operním, předcházel nějaký risk, experiment. Mám pocit, že tohle mají umělci společné s vědci. V tomhle duchu vedu i operu v Olomouci. Nechci říct, že se neohlížím na diváky, ale pro mě jako pro umělkyni je zásadní, aby se jeviště najednou stalo středobodem světa, aby se tam odehrávalo něco naprosto zásadního, aby se tam promítly a zodpověděly otázky, které nás každodenně pronásledují.
A jak se tedy témata současné společnosti promítají do sto či dvě stě let starého uměleckého díla? Jak k tomu přistupujete?
Úplně jednoduše. Režisér je tvůrce, a pokud je to režisér, který žije tady a teď, tak se nemůže stát, že se tam jeho vnímání nepromítne.
Když jsem dostala nabídku připravit pro mezinárodní festival Janáčkovo Brno jeho nejznámější operu „Jenůfu“, byla jsem ve třetím měsíci těhotenství. Okamžitě jsem děj opery začala vztahovat k tomu, co sama prožívám. O tématu představení a přístupu k němu jsem se radila s ženami, co jsou matkami, i těmi, co nejsou.
Na Jenůfě jsem začala pracovat s ženským týmem, pak už se z toho stalo pravidlo. Začal se organizovat tým, do kterého se nám podařilo vybrat dirigentku, což je velmi těžké, light designérku, scénografku. Vyvěralo to z potřeby téma řešit jako ženské téma. Důsledkem bylo, že jsme se podívaly na inscenační tým, který byl v sezóně před námi, a zjistily, že ho tvořilo patnáct mužů. Potom jsme si začaly dělat legraci, že „vyrovnáváme vesmír“.
Jak vás olomoučtí diváci přijali? Má tvorba na menším městě, kterým Olomouc je, nějaké limity?
Všichni mi povídali: „Jdeš na region, musíš to přizpůsobit.“ Ale já jsem už v té počáteční koncepci říkala, že se tomu přizpůsobovat nechci. Budu přinášet to nejkvalitnější, o čem si myslím, že v oblasti opery je. To jsem zatím neporušila.
Existují v opeře módní vlny, které ovlivňují repertoár?
Určitě ano. Třeba se objeví skladatel, který se začne v divadlech víc uvádět, nebo jsou různá výročí hudebních skladatelů či jednotlivých hudebních období. Co se týče inscenačních operních trendů, vždycky jsme kousíček za činohrou, protože jsme pomalejší a plánujeme déle. Ale když mi ukážete inscenaci z nějakého velkého operního domu, tak jsem schopná odhadnout, ve kterou dobu byla uvedena, protože ji ovlivňují trendy v módě, výtvarném umění a divadle samotném.
Co je podle vás největším problémem české opery?
Je jich milion a žádný. Myslím, že česká opera je na tom velmi dobře, jen by neuškodily nějaké kvóty pro obsazování vedoucích pozic. Samozřejmě se potýkáme s diváky, kteří byli zvyklí na hodnocení „líbí – nelíbí“, a o umění tolik nediskutují. Snažíme se udržet evropské trendy, ale máme úplně jiné diváky, to je velká komplikace. Všechny operní domy s tím aktivně pracují, ale zároveň mám pocit, že je tam hlubší problém. Operu udržujeme naživu, jako pacienta na přístrojích. Je kousek od skonu a my se už desetiletí, možná staletí, snažíme vymyslet způsoby, jak ji udržet mezi lidmi živou.
Co je nejlepší na pozici šéfky opery, a co naopak nejhorší?
Pro mě je nejlepší to, že se moje vize zhmotňuje, že pracuji se skvělými lidmi, kteří mě inspirují. Vidím kus práce, co jsme odvedli. Nejhorší je asi klasická politika v tomto řemeslu, která vás brzdí.
Kterou práci z těch, co jste dělala, byste chtěla udělat znovu s tím, že ji odvedete lépe?
Musím říct, že jako nastupující šéfka bych do toho šla ještě rázněji. Nějaká moje část se možná lekla nebo si řekla, že smířlivěji to půjde lépe, ale to jsou věci, které můžete reflektovat až po nějaké době. Já se obecně v životě snažím minulost nehodnotit. Dovedla mě tam, kde jsem teď, a o to jsem silnější. I když nastaly chyby nebo některé věci nedopadly tak, jak jsem si představovala, stále věřím, že chyba je dar.
Sledujte nás
Zaregistrujte Váš e-mail a dostávejte nové články pravidelně!