40. díl. S Anetou Martinek o dani z mateřství a akceptování osobní volby

Začala bych otázkou, jak vypadá tvé ráno a tvůj pracovní den?

Většinou se snažím vstávat půl hodiny před tím, než se probudí zbytek rodiny, tedy dcera, manžel a dva psi, abych měla čas pro sebe. Mám vyzkoušeno, že pokud se mi to nepovede, tak je ráno dost náročné. Pak už začíná klasická rutina – snídaně, obléct, vyčistit zuby, dojet do školky a pak zasednout v kanceláři. Většinou to mám nastavené tak, že pracuji od 8 do 16 hodin a pak už se věnuji dceři.
Vím, že hodně pracujících maminek potkáváš v rámci svých projektů a své práce v kontextu jejich osobního a profesního rozvoje nebo začátku podnikání. Zajímalo by mě, co je podle tebe v současnosti nejvíce trápí?
Myslím, že nejvíc je trápí to, že možnost volby není taková, jakou by si přály. Pokud chtějí mít věci podle sebe, tak je to stojí hodně energie a času, peněz, nějaké mentální kapacity. Toto téma dost často probíráme v rámci našich vzdělávacích platforem, ať už #HolekzMarketingu, nebo #HolekzByznysu. Pokud ženy chtějí rozjet vlastní podnikání nebo se vrátit dřív do práce, musí si to často celé zařídit samy. A ono to není úplně jednoduché, ať už se jedná o systémové nastavení, nebo třeba o kapacitu školek. 

Myslíš, že jako společnost pro tohle můžeme něco udělat? Není Česko trochu specifické i představou, jak by mělo mateřství vypadat? Tedy být tři roky s dítětem doma, pak mít třeba druhé miminko… 

Moje generace bohužel vyrůstala v době, kdy byla zavedena tříletá rodičovská a kdy rovnoprávnost byla skoro sprosté slovo. Teprve teď si nastavujeme, co to vůbec znamená. Nová generace k tématu přistupuje jinak a ve společnosti to samozřejmě trochu vře, protože měníme něco zaběhlého, měníme nastavení rolí „žena“, „muž“, „pracující žena“, „máma“ nebo i „žena, která nechce mít děti“. A to s sebou přináší negativní emoce. Ženy musí rozrážet tyto doslova betonové stěny novým způsobem, který ve výsledku společnosti velice pomáhá. Ať už se jedná o sebevědomí a odvahu žen, nebo o jejich ekonomické zapojení. Kdybychom daly všem ženám, které chtějí pracovat, možnost pracovat, tak je tento stát úplně jinde. 

Co si myslíš, že pro to mohou udělat partneři žen, případně jejich širší okolí? Anebo my dvě? O kterých tématech bychom měli mluvit víc?

Touto problematikou se zabývá například hnutí Momentum, které řeší takzvanou „daň za mateřství“. Tu platí každá žena, která se rozhodne být matkou. Momentum vytvořilo takové „taháčky“ pro různé stakeholdery, jako je stát, veřejnost nebo zaměstnavatelé. Ty přibližují věci, které každý z nás může dělat, od toho, co nás nic nestojí, až po systémové změny. Ze všeho nejdůležitější je podle mě přestat soudit lidi, kteří to nemají nastavené tak jako já. Když takovou různorodost podpoříme, nakonec z toho získají všichni.

My jsme se s manželem vždycky podíleli na péči o děti napůl, někdy jeho podíl i převažoval, když bylo v Nile hodně práce. A řekla bych, že díky tomu rodina vzkvétala a posílila. Někdy je mi i líto té obrácené strany, jak společnost vytváří tlak na muže, aby byli ti, co za všech okolností uživí rodinu. 

Když se role vyváží, najednou z toho mají prospěch všichni, zároveň jsou všichni trochu penalizovaní, a tím pádem dosáhneme rovnoprávnosti.

Myslíš, že i přístup zaměstnavatelů se mění, že příležitosti pro návrat do práce jsou pro tyto ženy větší?

Myslím, že existují zdárné příklady, že to jde, ale pořád je jich velice málo. Pro zaměstnavatele je těžké přemýšlet nad tím, jak zapojovat ženy, aby opravdu věděly, že se mohou vracet do práce dřív. Zároveň nám zatím moc nefungují zkrácené úvazky, stále tady panuje nešvar, že ženy mají sice poloviční úvazek, ale reálně odpracují skoro plný, a proto se jim ani nevyplatí vracet se zpátky do práce. Je potřeba nastavit i pracovní kolektiv tak, aby byl vůči těmto ženám respektující. Pro firmu je to v některých ohledech opravdu těžké, a proto hnutí Momentum připravilo doporučení, co v těchto situacích mohou dělat, od toho, co je nic nestojí, například když v interních pravidlech uvedou, že podporují slaďování kariéry a rodičovství, až po určité investice, třeba příspěvek na hlídání.