Může být sport udržitelný?

Dalo by se říct, že některé sporty jsou z hlediska udržitelnosti horší než jiné? Jaké by byly ty nejméně udržitelné?

Vít: V čele jsou samozřejmě motosporty a dále například golf kvůli obrovské spotřebě vody na zalévání areálů, fotbal nebo lyžování. Dělali jsme si rešerši různých zdrojů a našli jsme, že tenis se umisťuje v horní desítce nejméně udržitelných sportů. 

Čím to, že tenis?

Vít: Z několika důvodů. Má velkou spotřebu náčiní: tenisové rakety, tenisové struny, tenisové míčky, tenisové sítě, boty, pouzdra na rakety. Náročná je i údržba kurtů. Když jsou z antuky, musíte je kropit vodou, když jsou z betonu, tak zakrývají půdu a ohřívají povrch. Velký problém jsou samozřejmě haly. V zimě se na nich instaluje tzv. zimní bublina, do které se fouká pod tlakem vzduch, aby držela. To je velmi energeticky náročné. Navíc jsou vyhřívané, aby se dalo hrát, i když je venku zima. Představuje to další spotřebu energie. Naopak v létě musíte haly odvětrávat, když je moc vedro. 

Pavla: A i když se to možná nezdá, tenisový míček má obrovskou ekologickou stopu. Vyrábí se v Asii, musí přeletět celou zeměkouli, tady se s ním hraje v průměru osm hodin a pak se zahodí. Přitom je vyrobený z přírodního kaučuku a ovčího rouna s trochou nylonu. Z 80 procent se skládá z cenných přírodních materiálů, a přitom se používá jen pár hodin.

Zpětnému sběru tenisových míčků se věnuje právě váš projekt. Co z materiálů dokážete znovu využít?

Vít: Míčky rozdrtíme, pak materiál z nich separujeme a oddělujeme jednotlivé vrstvy. Poté hledáme ve spolupráci s našimi partnery různé druhy využití. Část nasbíraných míčků nyní recyklujeme do podrážek tenisek. To už je pak opravdu udržitelné, podrážka se dá znovu a znovu zpracovávat. „Žlutý mech“ (tj.směs z rozdrcených tenisových míčků) se využívá ve špičkových jízdárnách v Česku. A odtud na něj máme skvělé reference.
Další zpracovatelný tenisový materiál jsou staré struny – výplety. Jako amatér si nechávám svoji raketu vyplést jednou dvakrát do roka, ale profesionál to dělá klidně každý týden. Tam jsme poměrně daleko, navázali jsme spolupráci s jedním výrobcem sportovního oblečení. Zvládl tato vlákna zpracovat tak, že z nich může vyrábět nové sportovní oblečení – na jedno tričko se použije výplet ze čtyř tenisových raket.

Kolik jste už sesbírali materiálu? A věnujete se jen tenisovému vybavení?

Vít: Za tři a půl roku už jsme posbírali 400, možná 450 000 tenisových míčků, což je 22 až 25 tun materiálu, který by jinak skončil na skládce. Je to sice v rámci celého světa minimum, ale na poměry na českém trhu velmi solidní. Zatím jsme malí a naše práce se zakládá na dobrovolnictví, ale chtěli bychom se posunout dál. Například bychom chtěli vlastní laboratoř. Pořád nás někdo bombarduje požadavky a nápady na rozšíření – squashové míčky, volejbalové míče, golfové míčky... Už je máme doma všechny vystavené a chceme se do toho pustit. Ale nejdřív musíme mít nějakou kapacitu na výzkum.

Pavla: Věříme, že přijde okamžik, kdy bude muset tenisová asociace nebo výrobci tenisových míčků začít dbát na to, kde skončí odpad, který do světa posílají. V ideálním světě by to tak bylo, ale zatím tak daleko nejsme. Vidíme však tento trend na západ od nás.

Jaké jsou další možnosti? V zahraničí existují podobné projekty. Jak využívají materiál ony?

Vít: Podobný projekt v Dánsku vyrábí z nařezaných tenisových míčků podložky pod nábytek. V Holandsku je firma, která staré tenisové míčky přidává do materiálu na výrobu nových, ale tam je trochu problém, protože míčky pak nemají tak žádoucí vlastnosti pro hru. Amatér či dětský tenista to možná nepozná, ale kdo hraje tenis pravidelně a nechce dělat kompromisy, ten ano. Dají se z toho také dělat izolační stěny do budov, ale k tomu je potřeba mnohem více materiálu, než jsme schopní dodat.

Slyší sportovní svět na udržitelnost, nebo své zboží musíte umět prodat například přes ekonomický zisk nebo jiné hodnoty?

Vít: Bohužel neslyší, opravdu jen málokdy. O udržitelnosti se hodně mluví v souvislosti s konáním velkých sportovních akcí. Čím vyšší je patro výkonnostního sportu (tady mluvím hlavně o tenisu), které oslovíte, tím méně to tam vnímají. Oslovili jsme několik špičkových hráčů v Čechách a zjistili, že ne všichni si uvědomují, co tenisový míček později v přírodě způsobuje. I tenisový svaz nás spíše toleruje, předešlé vedení svazu nám řeklo, že s jeho podporou nemáme počítat. My pevně doufáme, že s novým vedením svazu bude spolupráce lepší, protože tuto práci je nutné dělat společně s nimi. 

Pavla: Ekologie pro ně zatím vůbec není priorita. Dlouhodobý pohled na to, jestli tu tenhle sport bude ještě za mnoho let, nebo jestli bude pro veřejnost nepřijatelný, protože hodně znečišťuje, nikdo v tuto chvíli neřeší. Žijou v bublině velkého výkonu, velkých peněz, je to byznys. 

A je to tak i v zahraničí?

Pavla: Když nakoukneme do západní Evropy, tam už se to řeší. Lidé, sportovní svazy a brandy se zabývají otázkou, zda tu sporty i nadále mohou být a nezatěžovat planetu, a snaží se, aby sporty pomáhaly šířit  pozitivnější message ohledně životního prostředí. Oceňují sportovce, kteří dělají něco pro planetu. Jsou to vlivní influenceři, a někteří už používají svůj vliv na veřejnost v boji proti změně klimatu. Loni jsme byli poprvé na Sport Positive, velkém setkání sportovních environmentalistů. Schází se v Londýně jednou za rok, jsou to stovky lidí, velká komunita. Pro nás bylo hodně osvěžující vidět, že se tomuto tématu věnuje opravdu hodně lidí už po více než dekádu. Je to spousta firem, mnoho různých programů, projektů, iniciativ. Přednášející jsou ESG manažeři ze světa sportu i bývalí špičkoví sportovci, kteří zakládají iniciativy na čištění oceánů nebo využívají svoje jméno k šíření těchto poselství po světě. Když něco řekne Rafael Nadal, tak to má obrovskou sílu. Udržitelnost byla velké téma i na letošní olympiádě.

Vít: Problém tenisu spočívá v tom, že na rozdíl od olympiády, která se koná jednou za čtyři roky na jednom místě, je tenis obrovský, celoroční celosvětový „podnik“. Už alespoň změnili to, aby se necestovalo v lednu z Asie do Evropy a zpátky do Ameriky. Už sdružují místa turnajů z hlediska období a optimalizují kalendář, ale účastníci pořád ještě nalétají miliony kilometrů. Už jen přepravit sportovce a jejich týmy na místo turnaje je velká ekologická zátěž.

Pavla: A pak desetitisíce fanoušků, samozřejmě.

To se bohužel přes internet dělat nedá.

Vít: Nedá. V době covidu se třeba hrály zápasy, kde bylo na obrovských tribunách padesát lidí, a atmosféra tím trpěla. Takže do budoucna se budeme muset zamyslet i nad tím, jak vůbec konzumovat sport jako diváci. Přestaneme za ním létat nebo jezdit a budeme ho konzumovat buď na dálku, anebo lokálněji. Ale nevím, jestli ten zážitek bude stejný, jako když si zakřičíte na stadionu. Budete křičet doma?

Pavla: Možná se sport bude odehrávat lokálněji, třeba nebude tolik celosvětových turnajů. Bylo zajímavé, že když loni v Londýně na konci zmíněného dvoudenního setkání zazněla otázka, jestli by se měla zrušit olympiáda, tak bylo čtyřicet procent účastníků pro její zrušení nebo významnou reformu.

V mnoha oblastech světa ale přece jen probíhají iniciativy, jejichž smyslem je, aby naše aktivity byly udržitelnější. Existují takové i ve sportovním světě, mimo už zmíněný tenis?

Pavla: Hodně daleko je třeba fotbal či rugby. Ligové kluby už podávají zprávy a měří si svou uhlíkovou stopu. Třeba v Anglii existuje klub Forest GREEN Rover, který založil jeden podnikatel v obnovitelných zdrojích. Koupil si upadající fotbalový klub a jeho obnovu založil na tom, že všechno bude obnovitelné, udržitelné a zelené. Využívají dešťovou vodu na údržbu trávníku, všude jsou nabíječky na elektroauta, celá jejich vlastní flotila jsou elektroauta, bistro je veganské. Vyházeli z menu klobásy, burgery a hranolky a jí se vegansky. Všichni ho od toho zrazovali a říkali, že tohle fotbaloví fanoušci neskousnou. Dneska mají trojnásobný obrat v občerstvení než dříve. Dresy mají z recyklovaného materiálu, soláry na střeše... dohromady asi 80 opatření. Všechno, co šlo udělat udržitelně, tak udělali. Teď budou stavět nový stadion, celý bude ze dřeva a přírodních materiálů. Tento klub je dnes benchmarkem pro všechny kluby v Premier League v Anglii. Všichni se tam jezdí školit a učit se. 

Vít: My se snažíme takovéto nadšence najít i v Česku. Mezi našimi partnery je jeden hezký tenisový klub, HIT v Hradci Králové, dneska de facto zelený klub. Sbírá vodu ze střechy, má fotovoltaiku, elektrické dobíjecí stanice pro elektromobily i elektrokola, sbírá s námi tenisové míčky. Dělá to přirozeně a sám.

Pavla: Tohle jsou ty ostrůvky pozitivní deviace. Když je tam srdcař, kterého to zajímá, chce to dělat a ví, že jeho klienti a tenisti to ocení, tak je to nejlepší, protože to jde odspodu.

NILA je primárně obchod s módou, a proto by mě zajímala také otázka oblečení. Jak je to s udržitelností ve světě sportovního oblečení? Řeší se tato otázka?

Vít: Nejsme experti na módu, dostali jsme se k ní jen přes jednu spolupráci. Je teď velké haló, že se do triček dává už jednou recyklovaný materiál. Ale myslím si, že kromě trička z PET lahví se to moc neřeší. Co zbytek oblečení, tedy kalhoty, spodní prádlo a podobně? Trochu se začínají řešit například tenisky.
Dostáváme se pak ale do problému. Uvedu příklad: jako amatérský hráč hraju tenis několikrát do měsíce a za své oblečení jsem ochoten zaplatit více, pokud budu mít jistotu, že bude udržitelné. Ale skutečně udržitelného sportovního oblečení je zatím málo. Musí mít určité vlastnosti, aby dobře větralo, abych se v něm nepotil, aby bylo pružné. Sportovci si zvykli a už vyžadují vysokou funkční kvalitu, aby podávali lepší výkony. Tenisový míček profíci zahazují po pár hrách a berou si nový. Cirkulární produkty zatím tyto špičkové sportovní parametry nemají a jsou stále poměrně drahé  Lidi, kteří udržitelnost neberou smrtelně vážně, investovat nebudou.

Dotkli jsme se i veřejné image. Jak moc si myslíte, že je ve sportovní oblasti, co se týče udržitelnosti, přítomen greenwashing, tedy prezentace něčeho jako udržitelného, i když to ve skutečnosti udržitelné není? Jak se tomu vyhýbáte ve vlastních projektech?

Vít: Za mě si myslím, že v tenisu není greenwashing až takový problém, je to vlastně netknuté území. My jsme jedni z prvních, kteří zde téma udržitelnosti otvírají. Ukazujeme všem, co děláme. Předvádíme v tenisových klubech naše tenisky, ten „žlutý mech“ a podobně. Lidi se ptají: Co z toho děláte? Chtěli bychom co nejvíce edukovat i ve spolupráci s českým tenisovým svazem. Doufáme, že se nám to povede s jeho novým vedením.

Ale to mi zároveň vlastně nepřijde jen špatné. Kladná stránka toho, co popisujete, je, že toto prostředí není zahlcené falešnými sliby o udržitelnosti. V takovém prostředí se velmi obtížně prosazuje opravdová změna. Ale když tam není momentálně žádná snaha, dá se na to dívat jako na příležitost opravdu smysluplnou změnu prosadit.

Vít: Věřím, že ano, že jsme na čistém písku. Například ve fotbale je greenwashingu víc, protože je to obrovský byznys a má velkou sledovanost a obrovské množství hráčů. 

Chtěla bych rozhovor zakončit pozitivně. Vidím, že jste srdcaři. Co vás motivuje ráno vstát z postele a jít se znovu věnovat vašemu projektu?

Vít: Jsou dny, kdy si říkám, že je to jen kapka v moři udržitelnosti ve sportu, v tenisu, ale naštěstí jich je málo. Myslím si, že je to o osobnostech – mojí, mé ženy, celého týmu. Všechny nás tohle téma zajímá. Zároveň si myslím, že jsme úspěšní a jedineční. Kdyby tady bylo dalších několik firem stejného typu, nevím, jestli bychom to dělali. Ale nás baví vyšlapávat nové cesty. Připadáme si jako misionáři udržitelnosti v tenisu. I naši kamarádi a děti jsou na nás hrdí, a to nás hřeje.