Rozvoj je vždy tam, kde vám to nejde

Jako společnost se hýbeme málo, často se hýbeme špatně. Vlastně ani nepotřebujeme k přežití a životu tolik pohybu jako dříve. Proč pohyb přesto potřebujeme a v jaké podobě a množství? 

Neřekl bych, že se nutně hýbeme špatně. Špatný pohyb je často ten, na který nejsme připraveni. Co neublížilo mému dědovi, protože byl díky práci na statku ve skvělé formě a měl dostatek fyzického pohybu a jeho různých variant, to dnes „normálnímu“ člověku ublíží. Náš systém má poměrně robustní „buffer“, zásobník toho, co dokáže tolerovat. Vydrží milion špatných pohybů a až ten miliontý první nebo druhý mu třeba ublíží. Čím méně jsme odolní, čím méně vnímáme sami sebe a rozumíme si, tím náchylnější jsme k tomu, že to nebude miliontý první pohyb, ale třeba už pátý pohyb v pořadí. 

Dnes nepotřebujeme pohyb proto, že bychom museli lovit nebo bojovat, ale na druhou stranu bylo naše tělo vytvořeno k neuvěřitelnému množství pohybu a výkonu. Bez těla nejsme lidé, a proto je potřebujeme dobře vnímat, používat a ovládat. Pohybu se potřebujeme věnovat hodně, často a ve velmi pestré formě. Prostředí, ve kterém žijeme, a náš způsob práce nám to však neusnadňují.  Nejsme mezi živými tvory nejsilnější ani nejrychlejší, neumíme nejlépe plavat, a už vůbec ne létat. Ale na druhou stranu dokážeme kromě létání všechno, co jsem vyjmenoval, a ještě mnohem, mnohem víc.

Jak se vyvíjel váš vztah k pohybu? Byl vždy tak vřelý jako dnes? Jak se dnes hýbete? 

Vždy jsem toužil mít sílu, bavilo mě hýbat se, překračovat své limity. Porovnával jsem se však jen sám se sebou, chtěl jsem dnes dokázat více než včera. Začal jsem cvičit judo, pak karate, ale více než karate samotné mě bavilo zkoumat, proč se při něm hýbeme určitým způsobem, jak to celé funguje. To mi zůstalo dodnes. Nebavil mě sport, který měl nějaká pravidla a musel jsem ho dělat nějakým určitým způsobem. Nebavilo mě soutěžit. Zkrátka jsem toužil své tělo nějak používat.

Dnes jsem dvakrát týdně v posilovně s hráči extraligového volejbalového týmu Lvi Praha, který obhajuje loňské vítězství v extralize. Trénuji jejich pohybovou a fitness silovou schopnost, dohlížím na to, aby posilovali správným způsobem. Předtím nebo potom si tam zacvičím i sám, zvedám činky. Zároveň dvakrát týdně učím svoji skupinu v rámci své společnosti Pohyb je život. Předávám jim, co jsem se naučil za svou profesní pohybovou kariéru, jak se hýbat, jak se hýbat jinak, jak pracovat s tělem, s rytmem, s mozkem, jak meditovat, žonglovat, balancovat, zkrátka všechny dovednosti a schopnosti, které mi připadají zajímavé, důležité a které mají velký potenciál člověka rozvinout a tím možná něco změnit.

Co je problematického na vztahu naší společnosti k pohybu? Jeho nedostatek, nebo jeho přílišná specializace?

Asi obojí. Nedostatek je daný tím, jak dnes pracujeme. Nemusíme na pole ani na lov, takže víceméně sedíme. Přemisťujeme se tak, že si sedneme do auta, jedeme do firmy, tam sedíme, pak přijedeme domů a pro změnu si opět sedneme. V lepším případě jdeme dvakrát týdně na squash, na jógu, na pilates nebo do posilovny a snažíme se něco dělat takzvaně pro zdraví.

Specializace je daná úrovní vrcholového sportu. Všechna čest profesionálním sportovcům, kteří sportu obětují život i zdraví, strašně dřou, aby byli v něčem výborní, a zbytek civilizace se na ně buď dívá, nebo se jim snaží přiblížit. Dvakrát třikrát týdně si chodí zahrát nebo vozí už odmala děti na fotbal, hokej nebo tenis. Specializace bohužel začíná příliš brzy. Děti nebo mládež to brzy přestane bavit a končí ve věku, kdy je vhodné teprve se na nějaký konkrétní sport začít specializovat. Vytloukáme zkrátka klín klínem.

Co se s jedincem a celou společností děje při pohybovém deficitu?

Slábne a hloupne. Pokud se nehýbete a tělo nepoužíváte, zakrní a přestává vám dávat signály. Postupně se z vás stává někdo, kdo nerad chodí po schodech a má nejen nedostatek pohybu, ale přímo odpor k němu. Společnost jako celek je na tom podobně. Vezměte si naše úžasné, celosvětově jedinečné hnutí Sokol, jehož mottem bylo „Ni zisk, ni slávu“. Byl to velice všestranný, pestrý pohyb, sokolové zápasili, boxovali, šermovali, šplhali na laně, dělali gymnastiku. Necvičili kvůli nějaké výhře, ale aby byl národ fyzicky silný. Mimochodem, další hesla Sokola zněla „Za národ, drahou vlast“ nebo „Buďte věrni sobě, pravdě a spravedlnosti“. Máte pocit, že dnešní společnost tímhle žije? Že naše politická elita má podobné ideály? Že instagramový influencer buduje něco podobného? Hodně jsme se vzdálili.

Pohybový deficit s sebou přináší spoustu dalších problémů – nemoci, závislosti, neduhy pohybového aparátu i jiné. Kdybychom se denně hýbali, zjistili bychom, jaký nevyužitý potenciál v nás dřímá. My ale raději děláme jiné věci a tělo postupně ničíme. Každá další generace je slabší než ta předchozí a objevují se další a další problémy. Dříve vedl tlupu ten nejsilnější, ne ve smyslu ten největší, tupý agresor, ale i schopný diplomat-vyjednavač, protože jinak by se v čele dlouho neudržel. Fyzické schopnosti však byly důležité. Až moderní doba přinesla v tomto ohledu stále větší úlevy, a kamkoliv se člověk podívá, lidé bohužel nejsou příliš fit. 

Jaký rozdíl vnímáte mezi sportem a pohybem? A co si myslíte o profesionálním sportu? 

Ve sportu se soutěží, hodnotí se, kdo je lepší a kdo horší. Sport je určitý „šuplík“ – tolik a tolik hráčů, konkrétní míč, puk nebo něco a pak určitá sada pravidel, kterými se to celé udržuje v nějakých kolejích, aby se ti lidé navzájem „nepozabíjeli“. Spousta lidí přestává sportovat, protože nejsou lepší než ti druzí, dostatečně se nespecializují, chtějí dělat i jiné věci. Ke sportování je třeba sportoviště, konkrétní místo, konkrétní čas, konkrétní vybavení. Pohyb se dá provozovat kdekoliv. Pohyb je pro mě chůze, to, že stojím na jedné noze na zastávce autobusu, že se jdu projít do Stromovky nebo že doma žongluji s tenisáky. Ideální pohybová hra je pro mě taková, kde není vítěz ani poražený. Hrajeme ji, protože nás zkrátka baví, není nutně cílem se nějak pohybově vylepšit nebo změnit. A k té změně stejně dojde, tak nějak „mimochodem“.

Pro profesionálního sportovce je dalším nesporně důležitým faktorem genetická výbava. Talent a usilovná práce nestačí, člověk potřebuje ještě něco víc – jak a kde se narodil, jaké má páky (fyzické), jak je svému sportu oddaný, kolik úsilí mu věnuje, jak moc tento sport studuje, nakolik regeneruje, jak správně jí, jak pracuje se svými myšlenkami. Upřímně, nemyslím si, že je to dobrý příklad toho, co by měl dělat „obyčejný“ člověk. 

Kdy jste se poprvé setkal s metodou Ido Portal Method? Jaká byla vaše cesta k ní? 

Dnes už tuto metodu necvičím, nicméně jsem se jí věnoval devět let a to, jak dnes trénuji, je nejvíce ovlivněno Idem a tím, co mě naučil. Stále ho velice respektuji jako svého učitele. Poprvé jsem se s ním setkal asi před dvanácti lety. Dělal jsem tenkrát CrossFit, který byl u nás ještě v plenkách. Na jednom crossfitovém fóru jsem zhlédl Idovo video „Self-Dominance“, které tenkrát odstartovalo neuvěřitelnou lavinu. Způsob, jakým se ve videu hýbe, byl v té době něco neskutečného a hodně lidí to najednou chtělo umět. Já si tenkrát řekl, že je blázen, že já se takto nikdy hýbat nebudu a ani nechci. Postupem času jsme se k tomu ale propracoval, jel jsem na jeho seminář, pak na kemp do Singapuru a pak už následoval intenzivní trénink a studium.

Jak byste popsal způsob, jakým na lekcích trénujete/cvičíte? Metodu, kterou při tréninku používáte? V čem je unikátní a pro koho je určena? 

Je určena pro člověka, který chce umět používat své tělo. Unikátní je díky své všestrannosti. Snažím se svým studentům ukazovat, jak se člověk hýbe, proč, jaké tam jsou zákonitosti, jak je tělo vytvořené a z jakého důvodu. Pracujeme s rytmem, s možnostmi moderního tance, čerpáme z tradičních bojových umění a boxu, zápasu i parkuru. Nezapře se ani velká Idova inspirace gymnastikou. Sedíme, meditujeme, pěstujeme sílu. Děláme kliky, shyby, stojky, výdrže v různých pozicích, kopeme si s míčem, skáčeme, balancujeme na zábradlí a hodně, hodně dalšího. Když někomu chybí mobilita, znám nástroje, jak ho rozhýbat. Když někomu chybí síla, vím, jak ho posílit. Věřím, že vývoj by měl být vždy vyrovnaný, aby tělo nebylo jen silné nebo ohebné, ale aby umělo do určité úrovně všechno. Používáme hodně hry – ne ty, ve kterých někdo vyhraje a někdo prohraje, ale hry, které lidi baví si hrát, nekonečné hry. Hra je úžasný rozvojový prostředek. To je jedna z věcí, které jsem se od Ida naučil – rozvíjet lidi hrou. 

Každých několik týdnů si vybereme dvě až tři témata. Procvičujeme je, různě střídáme, postupně přidáváme, zvyšujeme fyzickou i mentální obtížnost. Za pár týdnů se zase začneme věnovat něčemu úplně jinému. Čas od času se vracíme k tomu, co jsme už dělali, přidáváme další věci. To, co děláme, nazývám „školou pohybu“.

Zaujalo mě, že i váš přístup k trénování a předávání zkušeností na lekcích se neustále mění a vyvíjí, píšete o tom i na svém blogu. Mění se i cíl, kterého chcete dosáhnout, nebo jen cesta k němu?  

Mění se všechno. Blog jsem začal psát před osmi lety, a když se na něj teď podívám, už bych některé věci takto nenapsal. Cíl se také mění. Dříve to byly jednotlivé prvky – chtěl jsem umět stojku, shyb na jedné ruce, front lever a planche, což je taková gymnastika nebo street workout. Chtěl jsem mít sílu a svaly. Dnes mi už nestačí studentům jen ukazovat jak dělat kliky a dřepy a jak stát na rukou. Dnes jim chci především dávat příklad toho, jak žít, jak se každý den hýbat. Jak být dobrý člověk, otec, partner, syn, učitel pohybu, student pohybu. To je momentálně moje pohybová cesta. Mně je jedno, jestli někdo uzvedne 25 kg nebo 100 kg, je mi jedno, jestli udělá stojku nebo neudělá, to je irelevantní. Mnohem důležitější je, jaký je to člověk a že já mu možná můžu ukázat nebo ho v rámci pohybové praxe lehce nasměrovat k něčemu jinému, někam jinam. Není až tak důležité, co cvičím ani jak to cvičím, spíš kdo to cvičí a za jakým účelem. Když za mnou dříve někdo přišel a chtěl se něco podobného naučit, tak jsem vzal tužku a papír, začal jsem psát programy a vysvětlovat mu, jak má srovnat ruce, jak má otevřít ramena, jak má mít mobilní kyčle. Dnes už dávám pozor na to, kdo to chce umět a proč to chce umět, co mu to přinese. Během své praxe jsem poznal, že za touhou zhubnout, nabrat svaly nebo přetvořit sám sebe mohou být mnohem hlubší pohnutky. Motivace předělávat sám sebe z pozice nelásky, nebo dokonce možná někdy nenávisti, je velmi špatná a myslím, že nám škodí daleko víc, než si dokážeme představit. Tak funguje celý náš fitness a doplňkový průmysl (a dnes také „instagramový“ průmysl) – ukazuje nám, jak můžeme hezky vypadat, že musíme jen víc zabrat, že si máme koupit to a to vybavení a obleček, ale jen nás to celé stahuje někam, kde nám to neprospívá.

V tréninku ve vašem programu je i jakýsi duchovní přesah, který se propisuje do dalších oblastí života. Jakým způsobem se projevuje? 

Začal jsem  více vnímat sám sebe, ne pouze tělo, ale i myšlenky. Zajímá mě, jací jsou lidi kolem, co je trápí, proč chodí na cvičení zrovna ke mně, jak jim můžu teoreticky nebo prakticky pomoct. A víceméně pokaždé je to něco jiného, než co chtějí oni sami. To, co člověk chce, často není to, co mu vlastně pomůže. A to, co na tréninku děláme, vlastně není to, co se učíme. Děláme „pohyb“, ale učíme se dělat chyby, nepropadat panice, nevzdávat se, znovu a znovu zkoušet obtížné věci – stejně jako v životě. Poskytuji vlastně takovou pohybovou terapii. Co na trénincích děláme, je relativně těžké, nejen fyzicky. Ve své skupině se snažím mít bezpečné prostředí, kde se člověk nemusí bát udělat chybu, protože tu chybu dělá každý, ať je tam pět let nebo rok. Když se totiž naučíte jednu dovednost a ona vám půjde, já vám ukážu jinou, která vám nepůjde, a takto to funguje se všemi. Všichni ti lidé se nějakým způsobem pohybují, ale vždycky jim něco nejde. Je to naprosto normální a neměli bychom se toho bát. Stejně tak je normální, že nám to za chvilku půjde. Pokud se zaměřím na nějakou dovednost, není tak těžké se ji naučit. V jednu chvíli vás ale přestane bavit sbírat tyhle trofeje, protože na co to vlastně je, že udělám stojku? Že zvednu ze země 100 kg? Mnohem víc mě dneska zajímá, co bych vlastně měl dělat, jaký cíl bych si měl vybrat. Nevím, jestli to můžeme nazývat duchovním přesahem nebo spiritualitou, ale daleko víc mě dnes zajímá pravda než názor, dogma nebo věda. 

Řada z nás má v současné době sedavé zaměstnání, čas trávíme u počítače, volný čas u televize. Sportu se věnujeme jen nárazově. Jak ho více zařadit do běžného dne, jak podpořit mikrodávkování pohybu, které může mít v součtu na náš organismus lepší vliv než hodina běhu? 

Sportu se věnujeme nárazově právě proto, že je to sport. Musíme do nějaké tělocvičny, musíme se tam dopravit, obléknout si nové boty a designové legíny a pak se můžeme věnovat sportu místo toho, abychom se šli projít do Stromovky, nebo začali na ulici skákat panáka (kdy jste kdo naposledy skákal panáka? Schválně…). Musíme buď oficiálně sportovat v nějakém určitém „šuplíku“ tenis, fotbal nebo jogging, nebo se můžeme jen tak hýbat, to ale dnes skoro nikdo nedělá – všichni chceme něco „změnit“, něco „dokázat“. Dát si znovu „drogu“ do žil – co mě baví a co mi jde. Dát si challenge. Chcete „challenge“ a chodíte do posilovny? Tak se přihlaste na balet a rok tam choďte. Garantuju vám, že to bude mnohem větší výzva, než si dokážete představit. Běháte Spartan Race? Potřebujete se „vyšťavit“, taky potřebujete challenge? Tak zkuste každý den hodinu bez hnutí sedět. To pro vás bude ta pravá výzva. A prospěje vám mnohem víc.

Je důležité začít tělo vnímat – jak stojí, jestli dokáže udělat dřep. Když po delším sezení vstanete, udělejte si deset dřepů, pověste se na hrazdu nebo udělejte stojku u stěny a chvilku vydržte. Přesně tyto „pohybové svačinky“ se nasčítají a za rok, za dva, za pět let to bude poměrně velká dávka – ani vám to nepřijde a najednou uděláte, co jste dřív neudělala. Vezměte míčky a pět minut žonglujte, nepoužívejte výtah, vystupte o jednu zastávku dřív a dojděte pěšky nebo si vyšlápněte schody v metru. Když si čistíte zuby, sedněte si do dřepu. Když koukáte na televizi, klečte u toho na zemi nebo si dřepněte. Když hrajete počítačové hry, dřepněte si na paty, do pozice seiza, která není úplně jako vytvarovaná židle a bude vám za chvíli trochu nepříjemná, takže ji změníte a pak ji znovu, protože to, co nám ve finále vadí, je ta jedna konkrétní vytvarovaná pozice, do které se naše tělo začne dostávat. To má zásadní vliv na to, jak vypadáme navenek i uvnitř. Zhoršuje se činnost našeho srdce, špatně nám proudí lymfa, kosti řídnou. Neumíme padat, takže když spadneme, častěji se nám něco stane. U nás doma čas od času večeříme na zemi. Člověk u toho musí jinak sedět, různě se opírat, vstávat apod. Udělejte to třikrát týdně a uvidíte, že za dva tři měsíce vám zesílí nohy a všem doma to prospěje. Je to „normální“? Ne, v našich zeměpisných šířkách ne. Ale ruku na srdce – kdo chce být v dnešní společnosti „normální“?

Je nějaký rozdíl v tom, jak by se měli hýbat muži a ženy? Jaký typ pohybu my ženy opomíjíme?  

Začal bych opačně, pohyby, které ženy preferují. Rády chodíte na jógu, protože vám jde. Jóga, která se cvičí dnes v Evropě, často nemá s jógou, která se cvičila v Indii před tisíci lety, nic společného. Je to evropská gymnastika na podložce. Existují samozřejmě výjimky, ale mnoho jich není. Opakovaný pohyb a pozice jsou jen jednoduchým protažením a nijak zvlášť je nedoporučuji. Jóga není pohybová praxe, jóga sloužila jako cesta k osvícení, meditaci, sezení. To byl cíl – sedět a nemít problémy s tělem, aby se mysl mohla rozvíjet.

Není náhodou, že jóga je oblíbená především mezi ženami, které jsou mnohem jemnější a měkčí než muži. Pozice vám jdou lépe než vašim mužským protějškům. Ženám bych proto doporučil, aby zesílily. Nemyslím tím mít ramena a velké svaly (to stejně mít nebudete), ale dokázat generovat sílu, nejen uvolněnost a jemnost. Většinou chodíme trénovat tam, kde nás to baví a kde nám to jde. Já však po svých studentech chci, aby dělali to, co jim nejde, ne nutně to, co je baví. Pro náš rozvoj a posun je to nejlepší. Lidé mi namítají, že je to nebaví a že to dělat nebudou, že už mají dost stresu v práci a v životě. To je naprosto v pořádku, ale pokud se mě ptáte, co vás rozvine, tak to, co děláte teď, to není. Rozvoj je vždy tam, kde vám to nejde.