Věřím v lidskost, která dýchá tolerancí a respektem

Co Vám v současné době dělá radost nebo vnáší klid do duše?

Můj vnitřní svět je postavený na lidskosti. Čím víc jí je, tím je pevnější. Tím jsem já silnější a mohu být oporou. Každodennost nabízí vždy alespoň jeden okamžik, který nás může nabít, dodat nám sílu, abychom neztratili vnitřní kompas. Krásu v lidech hledám všude. Je jí hodně. Někdy mě to překvapí, znovu a znovu mě to probudí. Je to můj koncept prožívání, bytí. Pády vnímám jako cenný záznam materiálu, jemnou instrukci, jak se příště nepomýlit, nepopálit, jak dělat věci lépe, a jakékoliv světlo v mlze vnímám jako obrovské objetí duše. Ať se děje kolem cokoliv, ačkoliv člověk by mohl krátkodobě nabýt pocit, že se společnost ubírá nesprávným směrem, obklopuje nás denně tolik vzácných projevů empatie, že jsem často přítomností dobra v nás dojatá. Společnost je Ty. Společnost je Ona a On. Společnost je My. Jsme to jen a jen my, kteří svými malými kroky a jasnými postoji můžeme tolik změnit.

Co mi dělá radost? Před pár týdny zazvonila na zvonek nová paní pošťačka, měla pro mě doporučený dopis. Když jsem přišla ke schránkám, představila se celým jménem, podala mi ruku, moji pevně stiskla, a řekla, že se těší, že bude našemu domu nosit poštu. Nepotykaly jsme si, přesto si tykáme od okamžiku, kdy jsme se seznámily. Zeptala se mě, jestli jsem viděla duhu nad lesem. Před pár dny jsem měla znovu doporučený dopis. Paní pošťačka se zdála být unavená, trochu uplakaná. Zemřel jí otec, dcera dostala plané neštovice, ona sama nevyspalá... stály jsme proti sobě, člověk někdy nechce kazit těžké chvíle zbytečnými slovy, tak jsme se jen silně objaly.

Věřím v lidskost, která dýchá tolerancí, respektem a chápáním různorodosti, jedinečnosti každého z nás. Ať se děje cokoliv, víra ve svobodu, rovnost, vzdělání, kulturu, empatii, spravedlnost – to je to nejvyšší, co pro mě existuje.

O životě v zahraničí

Žila jste na různých místech – v Holandsku, Portugalsku. Už ve 14 letech jste se ocitla sama ve Vídni, kde jste studovala gymnázium. Co Vám konkrétně toto období dalo do života? Jak z něj čerpáte?

Když jsem se jako čtrnáctiletá ocitla ve velkém bytě v prvním vídeňském okrsku, stala jsem se součástí komunity žen, které byly navzájem tak odlišné, jak si jen dokážete představit. Jeden pán s dobrým srdcem se tehdy rozhodl, že jeden ze svých obrovských restituovaných historických bytů pronajme sociálně znevýhodněným ženám, například zasaženým válkou (byl to konec 90. let, kdy se nacházelo ve Vídni mnoho lidí prchajících z bývalé Jugoslávie), nebo studentkám ze zemí, které byly do převratu za tzv. železnou oponou. Bylo mi čtrnáct let a náhle jsem pocítila velkou svobodu – takovou tu opravdovou. Současně jsem cítila důvěru rodičů a možnost vrátit se do svého dětského pokoje. Můj vztah s rodiči byl a stále je založen zejména na podpoře, důvěře, lásce, proto jsem i v té době věděla, že smím cokoli, a právě proto jsem neměla nikdy nutkání to zneužívat.

Byla jsem poměrně introvertní typ dospívající dívky, která byla ponořená v knihách, v historii. Už tehdy jsem byla nesmírně zvědavá a ten můj dechberoucí, někdy palčivý pocit hledání informací je dodnes pro mě jistým motorem. Jak říkal můj dědeček, partyzán, plukovník letectva, který odešel z tohoto světa ve svých devadesáti čtyřech letech: „Všichni víme všechno, jen si to někdy zapomínáme předávat.“ Ráda přijímám, ráda odevzdávám. Člověk může klidně zůstat na jednom místě, v jednom městě, a dokonce na rádiu tří ulic zažít víc než někdo, kdo mění destinaci každý týden. Ráda pozoruji fasády, vyptávám se a zůstávám přikovaná náhlým pochopením. To se samozřejmě nestává denně, ale už v samotném „zastavení se“ často nacházíme něco velmi silného, ten nejintenzivnější pohyb. Toužíme-li po velkých krocích, mnohdy nám právě uvědomělé zastavení se a následné hledání přinese v tom neviditelném chvění správný směr. Není třeba procestovat celý svět, stačí kráčet po ulici a poslouchat zvuk těla a duše. Toto není věc každodenní, ale když se to stane, jásám.

Co z Vaší domoviny Vám na cestách nejvíce chybělo?

Přestože jsem studium na základní škole, gymnáziu i vysoké škole strávila v zahraničí, vždy jsem si v sobě nesla takovou tu kunderovskou lítost, ono stýskání po domově, na druhou stranu mě těšilo, že až se vyučím, budu se moct vrátit. Dnes po těch letech venku opravdu vím, kde je mé srdce nejšťastnější – někde pod obsypanou starou jabloní nebo na louce za Turíkem, kde máme chalupu. Nepotřebuji v podstatě nic, ale pokud by mi bylo dlouhodobě odepřeno to jablko ze staré jabloně, velmi bych strádala. Okurkový salát s koprem, ořechy ze stromu, který znám, les, vzduch, voda i ta hlína. Cítím jinak, když se v ní hrabkám doma a když do ní zabořím prsty jinde, v cizině, i když otázka vzduchu, vody a země je zcela jasně věcí společnou. V této době snad ještě více než kdykoli předtím. A pak je to jazyk, ve kterém cítím, přemýšlím, sním, mluvím, píšu.

Mateřský jazyk tvoří zčásti moje DNA, myslím, že nejsem jediná, kdo to tak má. Často když v zahraničí potkám Slováky, okamžitě jsme si díky jazyku blízcí, jako bychom se poznali už dávno předtím, navazuji s nimi jiné druhy vztahů ve srovnání s těmi, s nimiž na úrovni jazyka zůstáváme v nějakém meziprostoru, jakkoli bychom ho ovládali. Jsou to vztahy domácí, hlubší. Toto pociťuji velmi podobně, i pokud jde o Čechy – není pro mě klišé říct, že jsme sestry a bratři. Myslím, že mnohé ovlivňují kulturologická východiska, a jazyk je jedním z hlavních pilířů porozumění. Jakkoli dobře ovládáme cizí jazyk, neprochází k nám tak hluboko jako ten, jehož odstíny nejen ovládáme, ale umíme v nich tancovat, rozlišovat nejjemnější nuance – a ty nás spojují, protože pronikají do systému našich nejhlubších vjemů.

O tradicích

Jste sběratelkou a znalkyní slovenských lidových krojů, před několika lety jste dokonce uspořádala v Bratislavě výstavu. Jak vnímáte současný zvýšený zájem o tradice? 

Odjakživa mě přitahovala obdivuhodná zručnost a trpělivost uchovaná ve stopách našich předků, v předmětech, které sice ztratily své majitele, často i využití, ale dodnes hrdě nesou své vzácné příběhy. Mnohé by ovšem bylo definitivně ztraceno a zapomenuto, kdyby neexistovalo pár lidí, kteří se léta této oblasti pokorně a odhodlaně věnují.

Láska k historii, zvykům a tradicím hraje ve Vašem životě velkou roli. Má toto Vaše nastavení kořeny v dětství? 

Jsem hrdá Středoevropanka, Slovenka, Bratislavanka, která prožila dětství částečně na vesnici, a to, že jsem mohla vyrůstat mezi slepicemi, předoucími kočkami, poslouchat s pradědečkem Františkem melodie z jeho malého tranzistoru, zatímco on pletl proutěné košíky a klonky, to mi dalo nesmírně mnoho. Poslouchali jsme nádech a výdech země, věděli jsme, kdy bude pršet, nepotřebovali jsme meteorologické předpovědi. Komora byla plná bylinek, prababička Matilda se řídila tím, co převzala od svých předků. Téměř na každou bolístku uměla využít pomoci z přírody. Když se teď zpětně dívám na život své babičky Mařenky, každé její konání bylo maximálně udržitelné, i když tehdy tento termín nebyl součástí běžného jazyka. S vodou se šetřilo, vše se používalo až do rozpadnutí, jídlem se neplýtvalo. Ať to byl provázek, obal od mléka nebo papírová krabička, vždy věděla, jak danou věc využít a vdechnout jí nový život.

Vytváříte si i své vlastní rodinné tradice? Jak například slavíte Vánoce?

Co se týče Vánoc, přebrala jsem téměř všechny zvyklosti po mé mamince, babičce, prababičce. Nejde však ani tak moc o jednotlivé zvyky, písně, jídla, jde o pochopení a naplnění toho pro mě zásadního – nespěchat za ničím, jen vychutnávat vzácný čas v kruhu nejbližších. Hodně vzpomínáme, ale to dělám s Emilkou v průběhu celého roku. Narodila se v roce 2016, ale umí dopodrobna popsat zahradu, ve které vyrůstala moje babička Maria, ví, kolik měli kraviček, co v zahradě rostlo, jak žili, jak snídali, jak zářily hvězdy, když babička seděla na lavičce ve strážném domečku u kolejí, tzv. vochterni (pradědeček byl železničář), jak vařili mýdlo a které písně hrála na harmonice. Babičku nahrávám poslední roky a nahrávky o jejím životě mám přepsané, protože co není na papíře, to často vybledne, nebo se vzpomínka mění, bledne, až docela vymizí.

Uchovávání vzpomínek a péče o paměť – individuální i kolektivní – považuji za velmi důležitý proces. Tolik se můžeme naučit z historie, tolik můžeme pochopit a díky pochopení všech krutostí i radostí umíme mnohé relativizovat i řešit. Kolik toho naši předkové museli překonat, zdolat, jak tristní jen život byl, těžký, někdy až neúnosný. Mnohé základní problémy zůstávají a nemění se. Motivy jako láska, zrada, vina, křivda, krev, země, moc, hloupost, lidskost, to vše je v mnoha směrech v samotném prožívání takové jako před sto, pěti sty lety, ale v mnohém se posouváme výrazně vpřed. Mnohé se za poslední roky detabuizuje, aktivismus ve směru správných věcí je mnohem komplexnější než v minulosti. Stále více lidí je společensky zodpovědných, otevřených, dokonce někdy i přes bolest a nepochopení upřímných, nejen bdělých, ale nezdolně vitálních v hledání cesty, jak nepokořit, neporazit naše svobody, naše práva, náš smysl bytí, který je vázán na respekt, přijetí a humánnost. Otázka bezpečí je zcela zásadní, lidé patřící k většině stále více bojují za práva menšin, a to mě uklidňuje. A v dobách dezinformací, krutosti, bestiality, která se odehrává za našimi hranicemi, a nejen za nimi, je pro mě důležité každý den děkovat za tyto hodnoty, za tyto lidi.

O aktuální situaci na Slovensku

Slovensko má již několik týdnů novou vládu, která vzešla z předčasných voleb. Vy sama jste byla velice aktivní a apelovala na své spoluobčany, aby šli k volbám a dali svůj hlas demokratickým stranám. Jak volby dopadly, víme. Jaké pocity ve Vás jako v někom, pro koho je to zásadní téma, kdo z minulosti čerpá, tradice miluje a pečuje o ně, vyvolávají prohlášení nové ministryně kultury o tom, že slovenská kultura má být pouze slovenská a nemísit se s jinými? A máte pocit, že tato její slova nacházejí kladnou odezvu mezi lidmi na Slovensku?

Prožíváme těžké časy. Krvácí demokracie, za kterou bojovali naši rodiče, prarodiče, lidé, kteří ze dne na den ztratili všechno, z nichž mnozí neskončili pouze na okraji společnosti, odklizení někde v kotelně nebo skladu, jako se to stalo mé babičce, ale například v Jáchymově nebo ve sklepích, kde museli čelit nekonečným otázkám při nesmyslných výsleších. Historie ukazuje, že autokratické režimy nabývají síly tehdy, když lidé, kteří by mohli říci to podstatné, volí raději vnitřní emigraci a uzavírají se do bezproblémového fungování.

Ano, momentálně kulturu na Slovensku vede ministryně Šimkovičová, která roky šíří nevraživost, nenávist a dezinformace. Ocitli jsme se pod vládou populistů, oportunistů, dezinformátorů a rozvracečů, jejichž nejsilnějšími zbraněmi jsou zastrašování a nenávist. Jenže nejen slovenská kultura, ale i slovenská společnost jsou již jinde než za časů mečiarizmu. Ve strukturách kultury je mnoho mimořádně schopných, vzdělaných, nepodplatitelných lidí, kteří jsou zásadoví a staví na odbornosti, šikovnosti, talentu. Naše umění není pouze lokální, je propojené se zahraničím, kde jsou mnozí uznávaní, tvoří významnou část nejen evropského, ale světového dění. Paní ministryně se nedávno pohoršovala nad obrazem Andreje Dúbravského, v těchto dnech má Dúbravský autorskou výstavu v New Yorku. Když paní ministryně představila hlavní plán svého programu, spočívající v tom, že kultura má být slovenská, národní, nemá se míchat, každý soudný člověk věděl, že to, co řekla, je na všech možných úrovních nonsens. Právě různorodost, pestrost, různé vlivy tvoří krásu naší kultury. Paní ministryně apeluje na čistotu slovenskosti, odmítá zahraniční vlivy, ale sama bydlí v zahraničí, v Rakousku, její nejstarší dcera žije v Americe. Nejmladší dceru dala na rakouskou školu, ne na slovenskou. Slovenská kultura, slovenské umění, bude dýchat, růst a propojovat i přes snahy diktátu, příkazy a zákazy shora. A vše naznačuje, že slovenská kultura nezadrží dech ani na minutu, naopak tento druh autoritativního potlačování pouze motivuje lidi vyznávající vnitřní svobodu, aby se vymezili. Právě to se děje.

Nadcházející roky budou pro slovenskou kulturu, nebo alespoň pro některé umělce zpracovávající témata menšin, genderu apod. velice složitá. Hledíte přesto do budoucnosti s optimismem? Věříte v semknutí společnosti, spíše než v její další rozdělování?

Cítím silné semknutí, vzájemnou součinnost a soudržnost. Plná náměstí napříč Slovenskem jsou toho důkazem. Tisíce demokraticky smýšlejících občanek a občanů různých věkových kategorií se setkávají v pevném vyjádření svých postojů. Nikam neodcházíme. V demokratických volbách byli zvoleni ti, kteří dnes vládnou, to respektuji. Ale nelze opomenout statisíce lidí z liberálně-demokratického spektra, kteří milují naši vlast, a není jim lhostejné, co se děje s naší zemí. Patřím do této rodiny.

Po volbách jsem byla nešťastná, velmi. Můj dobrý přítel, slovenský spisovatel žijící v Německu, mi řekl, že je nejvyšší čas utéct. Kam bych utíkala? Kam bych šla? V Lisabonu máme byt, za hodinu naplním ledničku, převleču peřiny. Můžu žít do konce svého příběhu v zemi, kde se budu usmívat na zrající pomeranče a citrony. Ale má vlast, mé srdce, to nejsou zrající pomeranče a citrony. To jsou jablka, hrušky, švestky, to jsou ruce mé babičky, kořeny stromů v lese za domem. Jsem doma jen na jednom místě. A nikam nespěchám.

O  módě

Zmínila jste Lisabon. Váš manžel Branislav Šimončík působí jako fotograf pro portugalskou Vogue. Jaký je Váš vztah k high fashion a celému tomuto světu? 

Můj vztah k módě je stejný jako můj vztah k výtvarnému umění nebo literatuře. Pouze s tím rozdílem, že móda umí reagovat o něco rychleji než dobře napsaná kniha na téma, které si žádá své zpracování. Nikdy nezapomenu na přehlídku módního domu Balenciaga podzim/zima 2022 v Paříži, která začala básní recitovanou kreativním ředitelem Demnou Gvasaliem – jako 12letý byl jedním z více než 250 tisíc Gruzínců, kteří byli přinuceni opustit své domovy. Balenciaga byl prvním velkým módním domem, který se vymezil vůči ruské invazi na Ukrajině, ze svého IG profilu tehdy stáhli všechny fotografie a místo nich na něj zveřejnili ukrajinskou vlajku. Demna věnoval přehlídku nebojácnosti, odporu a vítězství lásky a míru. Dodnes si na ty verše pamatuji. Za jejich recitace modelky kráčely ve vánici: „Žij, Ukrajino, žij pro krásu, za sílu, za pravdu, za svobodu! Šum, Ukrajino, jako Tvé rodné lesy, jako vítr v širém poli.“ Módní svět má obrovskou sílu zkulturňovat a měnit chápání lidí, bohužel však i devastovat.

Velice se mi líbí Váš styl oblékání. Je plný výrazných barev, vyzařuje z něj hravost a energie. Jak byste popsala svůj šatník? A je pro Vás důležitý příběh toho, co máte na sobě?

To, co nosím, mě po vizuální stránce snad nejvíc vystihuje. Během let jsem si vybudovala šatník, který sezónně doplňuji jen o pár kousků. Někdy si za rok koupím jeden nebo dva kousky oblečení. Tak jako ve všem je pro mě důležité, kde věci vznikly, jaký mají původ. Mám mnoho věcí z míst, která jsem nikdy nenavštívila, a pravděpodobně ani nenavštívím. Jsou to například krojové součástky z Guatemaly, Vietnamu, Mosambiku, Afghánistánu. A co se týká značek, některé věci mám od designérů a designérek, které osobně znám nebo sleduji jejich tvorbu na dálku.

Je pro mě velmi důležité, z jakého materiálu je oblečení ušito. Mám ráda len, hedvábí, bavlnu, kašmír... Z Nily mám například oblíbený kašmírový svetr japonské značky Batoner. Vyroben byl v malé manufaktuře Okuyama Meiyasu, která sídlí na ostrově Honšú. Je to důkaz dokonalé řemeslné dovednosti. Svetr mám již léta a během zimních měsíců ho někdy nosím dokonce denně. Jsem přesvědčená, že i za dvacet let bude patřit k mým nejoblíbenějším kouskům. Jinak jsem milovnice Nehery, nejvíc věcí v mém šatníku pochází od této značky. Ať si obléknu od Nehery cokoli, cítím se jako v objetí, sebevědomá, ihned jsem ve své nejkomfortnější zóně. Roky sbírám náhrdelníky z různých koutů světa, mnohé nosím, některé opatruji – tak je to i u více než stoletých náhrdelníků, které jsem koupila během služební cesty v Nairobi.

O literatuře

Další Vaší velkou láskou je literatura, napsala jste několik knih pro děti i dospělé, máte doktorát v oboru literární věda. Jaké knihy ráda čtete? A stíháte číst?

V poslední fázi svého doktorského studia jsem byla natolik ponořená do práce, že jsem četla neustále jen knihy, dobový tisk, sekundární literaturu z období, které jsem zkoumala. Odvykla jsem si číst jen tak pro sebe, aniž by čtení bylo propojeno s prací. Bála jsem se, že se mi už nikdy nepodaří opět se zamilovat do čtení a prožívat to, co jsem měla možnost cítit například během období v nizozemském Utrechtu, kde jsem také studovala literaturu.

S příchodem Emilky jsem se zaměřila na dětské knihy. Čteme každý den před spaním, jsou to krásné okamžiky. Momentálně mám období grafických románů, je to docela jiný druh prožívání příběhu. Vedle německé meziválečné literatury vybraných autorů a autorek, které mapovaly depatetizujícím, až reportážním způsobem tep doby, mám hluboký a vřelý vztah k české literatuře. Vidím v ní hledání krás v každodennosti, jsou to Jan Neruda, Bohumil Hrabal, Ota Pavel a vaši doboví autoři, kteří dozajista na tuto poetiku navazují.

V loňském roce Vám vyšla monografie o Erichu Kästnerovi, který je v našich zemích známý především jako autor dětské literatury. Napsání takové publikace vyžaduje spoustu soustředěné práce. V jednom rozhovoru jste řekla, že inspirace je jedna věc, ale důležitější je pro Vás trpělivost a vytrvalost v ponoření se do tématu. Jak se Vám to daří? Jak se dostáváte do flow?

Byly to tiché noci trvající do rána, kdy jsem se kolem třetí sprchovala a uvědomovala si, že je řada takových lidí, kolegyň, kolegů, kteří spojili disciplínu s vášní pro danou věc. Co je nezdravé a s čím bojuji, je racionální pochopení nezbytnosti spánku. Podvádím sebe samu, když si slibuji, že brzy přijde čas na dostatečný spánek, jenže pak tady je ta palčivá touha pracovat na věcech méně viditelných, ale pro mě hodnotných.

Knihu o Erichu Kästnerovi jsem dokončovala začátkem roku v Lisabonu, kde je časový posun o jednu hodinu. Každý večer jsme si s redaktorkou knihy volávaly kolem jedné hodiny, tedy v jejím časovém pásmu kolem druhé hodiny v noci. V životě mám neskutečné štěstí na pár úžasných lidí, se kterými spolupracuji a kterým je jedno, kdy a za jakých okolností na věcech pracujeme. Kniha vyšla den po ruské invazi na Ukrajinu. Jsem ráda, že končí citátem, který jsem zadala grafickému designérovi doplnit na poslední chvíli. Kästnerova slova se mi totiž zdají být tak nadčasová: „Žádný národ a žádná elita nesmí složit ruce do klína a doufat, že v závažném případě, v tom nejvážnějším, bude nasnadě dostatečné množství hrdinů. [...] Hrozivé diktatury se dají porazit, než převezmou vládu. Je to záležitost kalendáře, ne heroismu.“

Rok 2023 se pomalu uzavírá. Co byste si přála do nového roku 2024?

Přeji si mezi námi co nejvíce lidskosti. Přeji si, aby nám na sobě záleželo - na osobní úrovni i na úrovni společenství. Přeji si, abychom se poslouchali, důvěřovali si, pomáhali si a těšili se z maličkostí.