Jak mi prázdninová výměna změnila život aneb Na kterém ubrousku vznikla NILA

Znáte film Prázdniny? Ne? Ano? Nevadí. Tento malý příběh je o něčem podobném, jen se nejedná o lásku, ale o práci. Ale počkat … o lásku jde přece vždy. Nepředbíhejme.

Před Vánoci roku 2011 jsem dala výpověď po letech strávených v advokátní kanceláři. Trochu unáhleně. Pro zjednodušení nudných faktů řekněme, že jsem měla nervový kolaps. Poté, co jsem svým oznámením zanechala v šoku svou opravdu skvělou šéfovou, jsem se v polední pauze nechala ostříhat nakrátko a koupila manželovi k Vánocům gramofon. 

Skoro vše v mém životě mělo na chvíli být na téma velká změna. Co mi však chybělo, byl jasný plán. A ono rozhodnout se, zda vpravo či vlevo, bývá někdy bolestný a dlouhý proces. Tedy, pokud se zrovna nekoukáte o svátcích v televizi na film Prázdniny. Hodnocení na imdb má jen 6,9. Ale zápletka je inspirující - proč si na chvíli s někým svou náročnou realitu a domov nevyměnit? Vždyť za plotem zelená se. A tak jsem, stejně jako hlavní hrdinky, zaregistrovala své přání na HomeExchange. 

O šest měsíců později jsem za sebou v kanceláři naposled zavřela dveře. S utajenou slzou v oku, jako vezeň zlaté klece, co má svou práci vlastně velice rád. Baťoh jsem však již měla sbalený. Náš pražský byt vyvětrán, s prázdnými šuplíky čekal na rodinu, kterou jsme neznali. Pro rodinu jistě milou, neboť pán jede psát životopis Václava Havla a paní mu bude překládat. A my se jedeme starat o jejich psa.

O 24 hodin později jsme po dvou přestupech klesali k přistání nad zvláštními kruhy v polích a neuvěřitelně pustokrásnou krajinou. Nové Mexiko. Land of Enchantment. A Santa Fe, náš domov na příštích šest týdnů.

Z našeho původního plánu schovat se před světem rychle sešlo. Potkali jsme spoustu úžasných lidí s otevřeným srdcem. Gregoryho, který nás doslova adoptoval a neúnavně zval na každou akci ve městě. Steva a Marci, Carol Anthony, Marilyn, kteří nás přijali jako přátele, věnovali nám čas a byli nám obrovskou inspirací. Mnohé mi došlo, když se v tomto veskrze uměleckém světě každý se zájmem ptal na moji advokátní praxi a na "případy", na kterých jsem pracovala. A já zjistila, že ta nuda, kterou jsem v práci zažívala, byla jen v mé vlastní hlavě. Jak mě fascinovaly jejich galerie, štětce a foťáky, je zase paragrafy, smlouvy, jednání s klienty. Že to životní kouzlo je v detailu každodennosti a nic vlastně není obyčejné. Jistě to tak úplně není, ale těch šest týdnů jsem zkrátka měla pocit, že v tomto malém městě lidé dělají to, co opravdu dělat chtějí. Nepotřebují k tomu New York, medaile a pochvaly. 

Oslovila mě úchvatná poušť kolem Santa Fe, hory přímo za městem, i to "arroyo", kam jsme chodili venčit Crumpit. Kavárny, farmářské trhy a nezávislé obchody, jaké tehdy v Praze ještě nebyly. Umění a řemesla a dobré jídlo v dávkách, na které jsem nebyla zvyklá. Dům, ve kterém žila malířka Georgia O'Keeffe způsobem, který my dnes objevujeme jako "slow life". 

Do Prahy jsem se tak vracela již vyléčená z únavy a vyhoření. A rozhodnutá koupit si psa. Pamatuji si, že jsem seděla v letadle s pocitem cesty do neznáma. Co budu po návratu dělat? Ale nějak mě to netrápilo. Když jsem shlédla všechny filmy, co v nabídce letu byly, vzala jsem si papírový ubrousek a na něj nakreslila truhlu, vázu a dva polštáře, kousek toho úžasného Santa Fe. A tak vznikla NILA. Čím se lišila od mých jiných nápadů, toho stohu nerezalizovaných možností a snů? Nedala mi spát ani po přistání. A nedává mi spát dodnes.