Tam, kde klíčí trendy

Bludiště fantazií

Výlety na veletrhy jsou tou glamour vrstvou mé práce, kterou mám ze všeho nejraději. Konají se v pravidelných sezonních cyklech, stále ještě v pololetních rozestupech. V létě ty letní, v zimě zimní. Pro ty, kterým tento cyklus připadá bláznivý, jen malé připomenutí, že móda, tedy její produkce má své zákonitosti (fast fashion protentokrát ponechme stranou). Na jejím počátku stojí výroba přízí, respektive hotových látek, které se prezentují na veletrzích materiálů zhruba půl roku před veletrhy módními. Reflektují situaci na globálních trzích a forecasty trendů renomovaných kanceláří. Sjíždějí se sem tvůrci, vybavení vlastní kreativní intuicí a hrubou osnovou svých budoucích kreací. Následně pracují na vlastních sezonních kolekcích, jejichž prototypy musejí stihnout vyrobit akorát včas na veletrhy módy. Na nich pak kolekce prezentují ve velkoobchodním režimu nákupčím ze všech koutů relevantních koncových trhů. Nejčastěji se zde potkávají se stávajícími zákazníky, ale jejich cílem je samozřejmě oslovit i nové. „Inkubační doba“ takové kolekce tak zpravidla trvá rok.

Jakkoli zatuchle znějící slovo „veletrh“ nemám moc rád, docela věrně vystihuje jeho obsah. Trade shows, nebo chcete-li Messen, totiž nejsou nic jiného než větší či menší bludiště tvořená „stánky“, spoty se štendry, stojany a regály plnými zboží, případně improvizovanými showroomy s efektními prezentacemi novinek včetně panelů s kampaňovými fotkami v nadživotní velikosti.

Pohled do minulosti

První doložený veletrh údajně proběhl ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1150. Oficiální privilegium pořádat veletrhy vydal městu císař Fridrich II. v roce 1240 a o století později Karel IV. ve snaze podpořit rozvoj obchodu rozšířil toto privilegium také třeba na Hamburk. Skutečný boom přinesla ale až průmyslová revoluce, kdy bylo třeba hledat odbytiště nově vznikajícím vynálezům a průmyslovému zboží. Jedna z prvních průmyslových výstav proběhla v pražském Klementinu v roce 1791. Trendy ve výstavnictví ale v kontinentální Evropě nastolovala hlavně Francie, kde si v roce 1849 neustále přibývající množství zboží a průmyslových strojů, ale i vystavovatelů a návštěvníků vyžádalo výstavbu specializovaného výstaviště. Zrodil se tak nový standard výstav, které si osvojily i sousední země. Jedno měly společné – šlo striktně o prezentace domácího průmyslu, zahraničním producentům nebylo umožněno vystavovat. Zlom přinesla až první světová výstava v Londýně v roce 1851. Zúčastnilo se jí přes 14 tisíc vystavovatelů z více než čtyř desítek zemí a přivítala přes 6 milionů návštěvníků. Palác postavený pro tuto příležitost byl třikrát větší než londýnská katedrála sv. Pavla. Výstava představovala vrchol průmyslové revoluce, jako první v dosavadní historii přinesla pořadatelům zisk a předznamenala model moderních veletrhů, jak je známe dnes. Tedy platformu, která sdružuje profesionály napříč odvětvími, národnostmi, trhy, představuje nejnovější inovace a myšlenky, prezentuje nejnovější výrobky a technologie, a v neposlední řadě rozvíjí otevřený obchod.

Nakažlivé nadšení

Návštěva veletrhu je dobrou školou komunikace pro introverty. Nezúčastněné šmejdění ve štendru a vyhýbání se očnímu kontaktu prochází jen do určité míry a často vede k příjemným setkáním. Ostatně v dnešní postmoderní době, která stojí a padá na konzumaci, není příjemnějšího pocitu, než když ve vás milý prodejce vyvolá autentický pocit, že něco, co vidíte poprvé v životě, musíte mít. Respektive to koupit za ty cizí peníze, aby to od vás koupil zase někdo další (ha!). Prodejci, zvlášť pokud se jedná přímo o majitele nebo designéry menších značek, přicházejí s kůží na trh a jejich zápal bývá nakažlivý. Dokážou ve vás probudit upřímný zájem, do hloubky pohovořit o detailech, které by vás jinak nenapadly, specificích materiálů i výroby. U již zavedených vztahů představují veletrhy skvělou příležitost k networkingu, upevnění vztahů, k diskusi nad podmínkami spolupráce, nebo jen přátelskému poklábosení, které osvěží jinak strohou pracovní komunikaci.

Jiný kraj…

Na samém začátku „nákupní sezony“ se konají veletrhy v Berlíně. Pro mě představují první ochutnávku z toho, na co se těšit. Nové barvy, materiály, siluety, ale i témata a kontexty. Kurátorský výběr Nily mi neumožňuje nakupovat kolekce ve větších blocích, proto je potřeba se soustředit na silné modely, které mohou fungovat solitérně, doplnit je několika dalšími „do skupinky“, a podobným způsobem jako puzzle skládám dohromady výběr na celou sezonu napříč značkami. Důležité je vyvarovat se opakujícím se barvám, stylovým duplicitám a hlídat si cenová rozpětí. Samostatnou kapitolou jsou nové značky, zvláště ty, které přinášejí do Nily úplně odlišný styl nebo vyšší cenovou hladinu. V těchto případech je jedinou berličkou intuice.

Veletrhy s módou se liší v mnoha aspektech. Třeba zaměřením. V Paříži jich probíhá mnoho – bižuterní, se spodním prádlem, obuví a doplňky. Jsou tu menší, dalo by se říct butikové, které se odehrávají v luxusním prostředí v budovách bank, burzy a na dalších výstavných místech. Sem se sjíždějí výběrové brandy cílící na globální publikum a udávají tón toho, co je zrovna „cool“. Ty obejdete zpravidla do hodiny. Pak jsou tu ty velké, které zaplní obrovská výstaviště a na které ani jeden den nestačí. Jsou členěné do sekcí podle kategorií zboží, zemí původu nebo témat. Přirovnal bych je k obrovskému sekáči. Jakmile do něj vejdete, vyplatí se ho projít opravdu skrznaskrz, protože nikdy nevíte, na koho a co narazíte. A pokud máte štěstí, natrefíte na opravdové skvosty – třeba krásné řemeslné sandálky z Barcelony nebo letní šaty z ručně tkaných látek z Indie.

To milánský veletrh s obuví je jeden velký chaos. Rozkládá se na výstavišti, které svou architekturou připomíná nekonečný letištní terminál, s proporcemi naprosto neodpovídajícími postcovidové a digitální realitě. Útroby obrovských hal skrývají hromady střevíčků, mokasín a divnokopýtek, vše je dostupné v nesčetně barevných a materiálových variantách, a po několika desítkách minut člověk snadno propadne zmaru. Najít „něco“ v téhle změti je misí pro otrlé. Nenapovídá mi ani jižanská estetika, boty zjevně nepohodlné, nepraktické a celkově jakoby šité pro společnice Silvia Berlusconiho. Protože práce nákupčího znamená poměrně rychle vycítit, co „by šlo“, co „půjde“ a čemu se vyvarovat, cokoli musím příliš dlouho rozmýšlet, raději hned opouštím.

Kodaň, centrum skandinávského byznysu s módou (promiň, Stockholme!), v sobě koncentruje dražší, luxusnější brandy, ale i ty cenově dostupné, vyloženě „masové“ a globální, které tudy vstupují na trh a každou sezonu připraví spoustu novinek a překvapení. Navzdory často klišovité představě o chladně minimalistické estetice velká část zdejších fashion značek hýří barvami, vzory, plastickými texturami a excentrickými kombinacemi materiálů, zkrátka modely, ze kterých čiší radost a nostalgie po bubblegum popu 90. a nultých let. Tyto modely jsou více než oblečením především módou, povrchní, pomíjivou a tedy prakticky neudržitelnou, ale krásnou, připomínající mi, že ačkoli se v Nile snažíme vyvarovat se nesmyslům a toxickým byznys modelům módního průmyslu, je dobré nezapomínat i na to, že naší úlohou je přinášet našim zákaznicím potěšení, optimismus a dobrý pocit ze sebe sama.