Ztracena v medíně. Část I.
Touto malou sérií se ve vzpomínkách vracím ke svým loňským cestám do Maroka. Ráda bych Vám tuto kouzelnou zemi a naši práci s jejími lidmi trochu přiblížila. Neumím to jinak, než náhodnými črtami, a omlouvám se tedy těm, kdo tam byli se mnou, že všechny cesty míchám dohromady až na hranu fikce; nové cesty vzpomínkami.
Ráda se vracím. Zejména tam, kde čas plyne pomalu a máloco se s běžícími měsíci a roky mění. Takový je i Marrákeš, v tom hezkém i horším smyslu. Vystoupíte po schůdkách z letadla, do nosu Vás udeří vůně orientu, nohy ztěžklé po dlouhém letu a čeká Vás hodina či dvě bojů o pasovou kontrolu. Hádky, předbíhání, mezikultruní nedorozumění. "Proč jde tahle žena dopředu?" "Má miminko, asi, ne?" "Tyhle patnáctiletý děti?" Anglická rodina, směřující pravděpodobně na čtrnáct dní k oceánu, se při pohledu na zahalenou ženu rozčiluje. Ta se nerozhlíží a protlačuje se frontou se třemi hlučnými dětmi a čtyřmi kufry. Italští turisté gestikulují, ale cestu uvolňují, aby ji následně rychle zahradili oněm Angličanům. Vedle nich jiná žena, která pravděpodobně přijela spíš pracovat. Rezignovaně si na iPadu pouští seriál Homeland. Než se dostaneme na řadu, dva díly shlédne a nezvedne oči. Pokolikáte tady je? říkám si. Když už téměř celníkovi předáváte pas ke kontrole, Vaši frontu bez vysvětlení uzavřou a vy můžete jít na konec fronty vedlejší. Až budete mít letištní bitvu za sebou, nezapomeňte se ohlédnout. Letiště Menara je krásné.
Taxík nás vyhodí na okraji mediny, centra tohoto královského města, které se za posledních tisíc let změnilo jen v detailech. Kufry nám přehodí na dvoukolák a my se zanoříme do úzkých uliček plných nočního života, švitoření, skůtrů a obchůdků. Svižným tempem se snažíme mladíka s kufry následovat do stále větší tmy, aby se najednou otevřely nenápadné dveře do dvora a vše utichlo. Pryč je hluk a (co si budeme říkat) špína úzkých uliček. Zabouchnou se těžké dveře a Bonsoir, madame! Jsme na místě. Já tomu říkám fenomén příjezdu. K tomu v Maroku patří mátový čaj a nohy nenápadně nahoru. Nenahraditelný pocit, kdy místo toho, abych si jej užila, mám nutkavou hodit něco na Instagram s hashtagem #priceless. Bohužel či naštěstí s wifi to bývá zlé.
Jedním z cílů naší poslední cesty byla návštěva manufaktury, kde pro nás vyráběli novou kolekci košů. Výlet do manufaktury však začal zcela nečekaně smlouváním o cenu tetování henou. Mimochodem, zcela nevyžádaného. Prostě najednou Vám někdo drapne ruku a kus je hotov a Vy zvažujete, zda nechat dílo dokonat či se cuknout a zůstat s težce smytelným klikyhákem. Bohužel žena netušila, že smlouvání máme tak trochu v popisu práce. Chtěla 50 Eur, dostala zasloužených 5. Ale tetování hezké, co říkáte? Na to, že to nikdo nechtěl... dávejte si pozor na ruce!
A jsme tady! Kousek za Marrákeší prozkoumáváme rozlehlou dílnu s olivovníky na dvorku, ve které chlapíci dokončují korpusy košů z palmového listí. Ty mají svůj původ na venkově, v domácnostech, na farmách. V den naší návštěvy bylo přes 30 stupňů a já se neustále snažila být alespoň trochu uctivě zahalená, šaty se na mě lepily, amatér! Nosím v Maroku všude s sebou šál pro tyhle případy, není nic jednoduššího, než si něco hodit přes ramena. Příště si ale vezmu jiný, než vlněný! Pyšně koukám na raznici našeho loga. Přichází dotaz se šibalským úsměvem, kolikpak stálo to tetování? A na místě je opět marocký čaj.
Vracíme se do mediny. Den se chýlí ke konci a já si dělám pár obrázků svých oblíbených lamp. Pokračování příště! Třeba zrovna o těch lampách, či jak si koupit v Maroku koberec. Uvidím, kam mne vzpomínky zavedou :-)
Sledujte nás
Zaregistrujte Váš e-mail a dostávejte nové články pravidelně!